Anna a vlak pro ztracené věci

Anna našla pod křeslem tři věci: jednu rukavici, malou lžičku a papírovou jízdenku. Táta vedle křesla skládal vyprané prádlo.

„Tady někdo ztratil náklad,“ oznámila mu Anna.

Zatřásla tmavým culíkem, přinesla dřevěný vláček a uprostřed koberce připojila za lokomotivu dva vagónky. Rukavice zabrala celý první. Do druhého se vešla lžička i jízdenka, pokud Anna nechala jeden její roh trochu vyčnívat.

„Kam to jede?“ zeptal se táta.

„Domů. Ale každá věc má jiný domov.“

Z kostek a složených utěrek začala dělat nádraží. Jedno mělo modrou stříšku, protože vedle něj stála její krabička s pastelkami. Druhé vzniklo u lavičky na chodbě a třetí vedle polštáře na zemi.

Všechny cesty vedly po podlaze. Vláček nemusel nikam ven a táta byl pořád kousek od něj.

Anna nejdřív prohlédla rukavici. Na palci měla malou zelenou záplatu. Tu poznala. Minulou zimu ji s maminkou přišívaly na její rukavici, aby se palec zase nemohl dívat ven.

„Ty patříš k druhé rukavici,“ řekla. Přejela vlakem ke stanici u lavičky. Vedle ní stál košíček s čepicemi a šálami. Anna rukavici položila na jeho okraj. Táta jí pak pomůže najít druhou a uložit celý pár.

Teď zbývala lžička. Měla na konci modrý proužek. Anna se podívala na modrou stříšku nádraží.

„To je jasné.“

Vláček zatočil přes koberec k pastelkám. Anna položila lžičku k modré pastelce a obě porovnala. Byly stejně modré. Jenže s pastelkou se dobře malovalo a lžička zanechávala na papíře jen důlek.

„Možná to není správná stanice,“ řekla Anna.

Táta dopřekládal poslední tričko. „Kde jsi tu lžičku viděla naposledy?“

Anna se zadívala na jeho ruce. Ráno jednou z nich držel malý hrnek. Druhou míchal kakao. Potom jí tou lžičkou ukázal, jak se kakaový ostrůvek schová do mléka.

„V tvém hrnku! Ty s ní mícháš.“

„Pravda,“ přikývl táta. „U pastelek by mě nenapadlo ji hledat.“

Anna postavila na kraj koberce tác. Táta na něj přinesl prázdný ranní hrnek. Vzniklo Čajové nádraží. Vlak na něm zastavil a lžička vystoupila přímo vedle ouška.

Zůstávala papírová jízdenka. Byla stará, měla kulatou dírku a na zadní straně slabou skvrnu od malin. Anna ji obrátila. Tu skvrnu už někde viděla.

U polštáře ležela babiččina knížka. Když spolu naposledy četly, babička v ní hledala založenou stránku. Místo záložky používala právě jízdenku z jednoho dávného výletu. Na výletě prý jedla maliny.

Anna znovu naložila jízdenku a dojela k polštáři. Vložila ji mezi stejné stránky, kde babička skončila u obrázku veliké velryby. Roh s dírkou nechala vyčnívat ven, aby ho babička snadno našla.

Vláček byl prázdný. Anna ho zastavila vedle svého kolena.

„Všechen náklad doma,“ ohlásila.

Táta mezitím našel druhou rukavici v kapse bundy. Přinesl ji k lavičce a nechal Annu obě porovnat. Zelená záplata byla jen na jedné, ale oba proužkované lemy k sobě seděly. Anna je složila dohromady. V prvním nádraží tak konečně nebyl jen ztracený náklad, ale celý připravený pár.

Modrou stříšku z kostek přestěhovala k tácu. Čajové nádraží přece mohlo být modré taky. Pro jistotu k němu nakreslila malý hrníček, aby se příští lžička nespletla.

Táta se posadil na koberec. „Smí se svézt cestující?“

Anna naložila do vagónku dřevěného panáčka. Tentokrát už dobře věděla, proč ho neposílá do krabičky s pastelkami.