Ema a mapa z drobečků

Ema chtěla přinést babičce k narozeninám ještě teplý chléb. Ne takový, který zbude od večeře. Opravdový kulatý bochník, zabalený do utěrky, aby cestou hřál do rukou. „Dneska povedeš výpravu ty,“ řekl dědeček a podal jí mapu, kterou nakreslil na zadní stranu obálky.

Na mapě byla kašna, veliký ořešák a domek s komínem. U domku dědeček přikreslil modrý váleček. „Ten visí pekaři nad dveřmi,“ vysvětlil. Ema si oblékla hořčicovou pláštěnku. Tmavé mikádo jí vykukovalo zpod kapuce a obálku držela oběma rukama, jako by na ní byl zakreslen poklad.

U kašny našla první drobeček. Ležel na mokré dlažbě a vedle něj druhý, větší. „Někdo nám označil cestu!“ zaradovala se. Dědeček se sklonil. „Možná. A možná někomu vypadávala svačina.“ Ema si prohlédla mapu. K ořešáku vedla ulička vpravo, ale drobečky pokračovaly vlevo.

„Prozkoumáme je?“ navrhla. „Spolu můžeme,“ souhlasil dědeček. Šli pomalu podél nízké zídky. Ema počítala drobky až do dvanácti. Potom našla tak maličký, že se rozhodla počítání přerušit. Mohla by tu být až do oběda a babička by zatím měla narozeniny bez chleba.

Za zídkou se objevil rybníček. U něj stál pán s papírovým sáčkem a jedl rohlík. Když zamával známému na druhém břehu, z rukávu mu spadly další drobky. „Tak to byla rohlíková mapa,“ řekla Ema. Na sáčku však nebyl modrý váleček. Byl na něm obrázek nádraží.

Vrátili se ke kašně. Ema už chtěla všechny drobky přestat zkoumat, když pod lavičkou zahlédla tmavou kůrku. Nebyla z rohlíku. Měla moučnou čárku a v ní tři malé důlky za sebou. „Tohle vypadá jako knoflíky,“ řekla a ukázala na ni dědečkovi.

Dědeček se usmál. „Babiččin oblíbený pekař dělá do každého bochníku tři důlky koncem vařečky. Říká, že chléb musí mít kabátek zapnutý.“ Ema kůrku nechala ležet. Teď už měla pořádnou stopu. A taky mapu, na kterou prve málem zapomněla.

Uličkou vpravo došli k ořešáku. Za jeho kmenem byly dvoje dveře. Nad jedněmi visela zelená bota, nad druhými nebylo nic. Ema svraštila čelo. „Váleček se asi odstěhoval.“ Pak si všimla modrého předmětu opřeného za oknem. Byl to váleček, jen měl u jednoho držadla nový provázek.

Ze dveří vyšla paní v bílé zástěře. „Copak hledáte?“ „Chléb se zapnutým kabátkem,“ odpověděla Ema. Paní se rozesmála a pustila je dovnitř. V pekárně voněla kůrka a kmín. Na pultě ležely kulaté bochníky a každý měl tři důlky, přesně jako nalezený kousek.

„V noci nám vítr shodil vývěsní štít,“ vysvětlila pekařka. „A ráno se mi před krámem protrhl sáček s chlebovými krajíci.“ Ema si přitáhla mapu a dokreslila válečku provázek. Potom do rohu přidala rybníček. Přeškrtla ho jednou čarou a vedle nakreslila rohlík.

Domů šli s teplým balíčkem mezi sebou. Babička rozvázala utěrku a pohladila bochník po třech důlcích. „Ten je krásně zapnutý.“ „Musel být,“ řekla Ema. „Cestou jsme totiž potkali spoustu drobečků, které vůbec nevěděly, kam jdou.“ A první krajíc dostala ještě dřív, než chléb docela vychladl.