Tereza a město z krabic

Tereza dostala od tety tři prázdné krabice, jednu nízkou krabičku a dlouhý papírový pruh, který byl původně zabalený mezi talíři. Hned věděla, co z toho bude. „Postavím město. A v něm dům pro slona.“ Její dřevěný slon neměl dosud vlastní adresu. Bydlel v zásuvce mezi kostkami a pokaždé, když ji otevřela, spadl na bok. Dnes se měl konečně přestěhovat.

Teta rozložila na stole podložku, připravila lepidlo a dětské nůžky. Větší otvory do silných krabic vystřihovala sama podle Tereziných čar. Tereza obarvila střechy a na podlahu obýváku položila papírové silnice. Dva kaštanové copy jí při práci pořád padaly do obličeje. Odstrčila je ramenem a namalovala poslední okno. Vedle ní se na koberci rozvaloval látkový králík. Ten měl dostat pekařství.

Slon se stěhoval na dřevěném vozíku. Byl malý, modrý a na zádech měl hladkou prohlubeň od dlouhého hraní. Tereza mu do ní posadila žlutou kostičku jako kufřík. „Pojedete hlavní třídou, pane Slone.“ Zatáhla za šňůrku. Vozík projel kolem pekařství, zatočil u radnice a zastavil. Mezi dvěma krabicemi mu uvázla kola. Slon hleděl rovně před sebe, jako by předpokládal, že se město uhne.

Tereza zkusila vozík postrčit. Jedna krabice se svezla po koberci, druhé se odlepila střecha. „To byla asi moc úzká ulice,“ řekla. Rozestoupila domy o kousek dál. Vozík se teď protáhl. Jenže před slonovým domem musel zahnout do boku. Narazil předním kolem na schůdek z víčka. Když s ním Tereza couvla a zatočila víc, vyjela zadní kola na papírový záhon.

„Slonovi by se možná líbila slavnostní brána,“ napadlo ji. Z přeloženého papíru postavila oblouk a nalepila na něj hvězdy. Před dům přidala plot z malých krabiček. Přinesla také tři červené kostky jako květináče. Město bylo nádherné. Tereza se na něj podívala od země. Ulice lemovaly střechy a okénka zářila žlutou barvou. Pak zkusila vozík znovu. Tentokrát se nedostal ani za oblouk.

„Asi si musí nechat kufr na nádraží,“ usoudila. Sundala žlutou kostku ze slonových zad. Vozík stále neprojel. Slonovo široké bříško zachytávalo o bok papírové brány. Tereza se podívala na tetu, která právě čistila štětec. „Když ho vezmu do ruky a přenesu, bude doma. Ale nebude to stěhovací cesta.“ „Můžeš se podívat, co na té cestě potřebuje,“ navrhla teta. Přisedla si k městu.

Tereza položila vozík na prázdný kus papíru. Tužkou udělala značky vedle obou kol. Přidala po stranách místo na prsty. Potom papír vystřihla. „Tohle je šířka vozíku. I s trochou volného místa.“ Pruh posouvala podél ulic. U králičího pekařství se vešel, u radnice už ne. Papírová brána byla nejužší ze všeho. Tereza ji opatrně odlepila. Hvězdy se jí pořád líbily.

U radnice rozšířila silnici podle vystřiženého proužku. Domy ustoupily o šířku dvou kostek. Vozík projel, ale při zatáčení se znovu opřel o roh. Tereza zkusila natočit svůj proužek. Roh papíru vyjel ze silnice stejně jako předtím kola. „Na rovince mu místo stačí. V zatáčce chce ještě další.“ Chvíli vozík obracela na volném koberci. Dívala se, kudy při tom putuje jeho přední část.

Vyrobila před domem půlkulaté náměstí. Teta jí pomohla přidržet papír, aby se nekroutil. Kousek plotu posunuly dozadu a schůdek z víčka přenesly k zadnímu vchodu. Tereza zatáhla za šňůrku. Vozík opsal široký oblouk a stanul před slonovým domem. „Příjezd!“ vykřikla. Sklonila se a sesadila slona na koberec. Do dveří se vešel. Žlutý kufr položila vedle něj.

Radost netrvala dlouho. Když si k městu přisedl mladší bratr Matěj s látkovým králíkem, zarazil se. „Kde má pekař mouku?“ Tereza se rozhlédla. Krabičku s bílými dřevěnými válečky, které představovaly pytle mouky, odsunula při rozšiřování ulice. Teď stála za slonovým plotem. Králík by se k ní dostal jen přes slonovu zahrádku. A před pekařstvím nezbylo místo pro Matějův malý náklaďák.

„Může ti ji nosit slon,“ navrhla Tereza. Matěj chvíli pohupoval králíkovýma ušima. „Jenže já chci jezdit pro mouku do skladu. Pekař už má těsto na stole.“ Tereza přemýšlela. Kdyby zase posunula radnici, náklaďák by blokoval zatáčku. Zkusila přistavit krabičku s moukou na náměstí. Vozík do ní při otáčení jemně ťukl. Jeden bílý váleček se odkutálel až pod tetino koleno.

Tereza položila lokty na koberec a prohlížela město znovu. Za pekařstvím zůstával široký prázdný pruh. Jen tam zatím nevedla žádná ulice. „Co kdyby sklad stál tady a náklaďák přijížděl zadem?“ Matěj na zkoušku projel za krabicí. Dost místa měl i na otočení. Teta podle jeho ukazování vystřihla do zadní stěny pekařství vrata. Králík vykoukl ven jedním uchem a převzal první pytel.

Společně udělali dvě cesty. Široká hlavní vedla přes půlkulaté náměstí ke slonovi, kratší zásobovací k zadním vratům pekařství. Krabici se skladem postavili mezi ně, ale trochu stranou. Tereza nakreslila modrou čáru, aby nikdo neodkládal květináče na místo, kde vozík zatáčí. Matěj udělal vedle skladu malé parkoviště z víčka. „Když tady zastavím, může slon kolem,“ ověřil si.

Zbývala slavnostní brána. Tereza ji chvíli držela nad ulicí a hledala místo. Nakonec z ní udělala přístřešek na lavičku vedle slonova domu. Hvězdy na něm zůstaly. Tři červené květináče postavila k lavičce tak, aby nezasahovaly do cesty. „Tady můžeš čekat, až pekař upeče,“ řekla slonovi. Teta přilepila odchlíplou střechu radnice a vrátila štětec do kelímku.

Pak si zahráli celé stěhování od začátku. Slon vyjel ze zásuvkového nádraží se žlutým kufrem na zádech. U radnice potkal náklaďák, který odbočil ke skladu. Vozík projel hlavní ulicí, zatočil na náměstí a zastavil u domu. Matěj mezitím dopravil mouku do pekařství. Králík vyndal z papírové pece tři placaté kroužky. „Housky pro nové sousedy,“ oznámil tak hlubokým hlasem, že se Tereza rozesmála.

Odpoledne už bylo město hotové. Tereza položila slona na lavičku pod hvězdami. Žlutý kufr měl v domečku a dřevěný vozík zaparkovaný u plotu. Teta přinesla ke svačině skutečné rohlíky. Matěj chtěl jeden naložit na náklaďák. Nevešel se. „Tohle bude zvláštní nadměrný náklad,“ prohlásila Tereza. Rohlík putoval na talíř a malý náklaďák si odvezl drobeček. Do skladu se s ním zatočilo docela snadno.