Jezevčí pošta a dopis bez jména

Jezevčí pošťák Bedřich nosil mechově zelenou vestu a brašnu se širokým řemenem. V levé kapse měl tužku, v pravé hladký oblázek. Oblázek pokládal na dopisy, když je třídil venku, aby mu je vítr nepřerovnával podle vlastního vkusu. Lesní sousedé si na obálky kreslili malé obrázky svých schránek. Jednoduchý symbol poznali i ti, kteří ještě neuměli číst jména.

Jednoho úterý vytáhl Bedřich ze sběrné skříňky dopis, na kterém nebylo vůbec nic nakresleno. Obálka byla složená ze širokého listu a pečlivě zalepená. U horního okraje z ní vykukovala krátká modrá nitka. Na nitce byly dvě světlé skvrnky. Pravý dolní roh někdo přehnul zpátky tak, že vznikla maličká trojúhelníková kapsička. Bedřich dopis otočil. Ani na druhé straně žádné jméno, žádná značka.

Položil jej na třídicí stolek a zatížil oblázkem. Vedle ležely tři další zásilky: pro veverku s šiškou na schránce, pro myšku s makovým květem a pro králíka, který si na dvířka připevnil opravdový žalud. Ty doručí snadno. Dopis bez obrázku vložil do zvláštní přihrádky. Nemohl jej prostě hodit do nejbližší schránky. A pod zalepený okraj se dívat nebude. Potřeboval stopy zvenčí.

U veverky předal lístek a zeptal se na modrou nitku. Veverka si ji prohlédla, aniž vzala obálku do tlapek. „Takovou barvou šije švadlena myška. Podívej se u ní.“ Bedřich měl myščin dopis stejně na řadě. Vydal se proto dolů kolem lísky. Cestou si představoval, jak snadné to bude. Modrá nit, modré šití, hotové doručení. Na své malé poznámkové destičce si ovšem udělal zatím jen otazník.

Myška otevřela s jehelníčkem na zápěstí. Bedřich jí předal správně označený dopis a potom ukázal ten neznámý. „Nečekáš ještě jeden? Má modrou nit.“ Myška se zasmála. „Modrou šije půl lesa. Moje je tenká jako vous. Tahle je silná a kroucená.“ Přinesla špulku a položila ji vedle obálky. Bedřich hned uviděl rozdíl. Její nit byla hladká, kdežto z dopisu trčela krátká modrá šňůrka.

„Tak ti ho tady nenechám,“ rozhodl. Myška přikývla. „Podívej se ale na ty světlé skvrnky.“ Bedřich je zprvu považoval za kousíčky listu. Zblízka viděl, že jsou přímo v niti. Jako dvě bílé čárky v modrém provázku. Myška takový provázek neměla. Bedřich poděkoval a škrtl svou první domněnku. Otazník zůstal. Začal mít pocit, že mu neznámý dopis zabere celou pochůzku.

Králík na něj čekal před domem a držel hrnek. „Dneska jdeš nějak pomalu.“ Bedřich vysvětlil pátrání. Králík si všiml přehnutého rohu. „Takové dělá vydra na sáčcích s lučními semínky. Růžek přehne dozadu, aby se sáček dal zachytit za kolíček.“ Bedřich se podíval pořádně. Trojúhelníček opravdu tvořil malé očko. To už bylo něco jiného než pouhá barva nitě. Vydra pracovala u potoka, kousek za posledními schránkami.

Když k ní přišel, právě skládala listové sáčky. Na šňůře vedle stolu viselo několik hotových, všechny za stejný přehnutý roh. Bedřich přiložil obálku zvenčí k jednomu sáčku. Záhyby si byly podobné. „To jsi skládala ty?“ Vydra přikývla. „Obálky jsem včera rozdávala sousedům. Zbyly mi pěkné široké listy.“ „Komu?“ zeptal se Bedřich. Vydra začala počítat na tlapkách. Králík, ježčí zahradnice a plší opravář.

Bedřich se zamračil. Králík svůj dopis už dostal, ale mohl přece také nějaký posílat. Zahradnice bydlela na konci suché pěšiny a plší opravář za dubem. Byla to tři různá místa. Vydra přinesla své zásoby provázků. Měla žlutý, hnědý a zelený. Modrý mezi nimi nebyl. „Tuhle nit jsem k obálce nepřidala,“ řekla. „A podívej, tady je ještě něco.“ Ukázala na vnější stranu listu.

Na přehnutém růžku byla suchá světlá šmouha. Bedřich se jí nedotýkal, jen obálku natočil ke světlu. Vypadala jako jemný dřevěný prach. Vzpomněl si na plšího opraváře. Včera spravoval poličku v poštovní budce a celou dobu si z vousů vyklepával piliny. Bedřich si na destičku přidal maličkou pilku. „Teď se půjdu zeptat jeho.“ Obálka přitom pořád zůstávala zalepená, jako když ji našel.

Plch seděl před dílnou a brousil hranu dřevěné lžičky. Když uviděl dopis, plácl se tlapkou do čela. „Já zapomněl nakreslit značku!“ Včera večer jej zalepil, položil si vedle něj tužku a šel otevřít sousedovi. Když se vrátil, vzal obálku rovnou do sběrné skříňky. Bedřich však ještě dopis nepodal. „A komu měl přijít?“ „Ježčí zahradnici,“ odpověděl plch. „Sliboval jsem jí zprávu o opraveném vozíku.“

„Poznáš na něm něco, co jsi sám přidal?“ zeptal se Bedřich. Plch se naklonil. „Ten modrý koneček. Je od jejího vozíku. Prosila mě, abych jí nechal kousek původního provázku, až budu měnit držadlo. Má v sobě takové dvě bílé čárky.“ Ukázal na pracovní stůl. Ležel tam zbytek stejného provázku. Bedřich konečky porovnal. Modrá barva, stejná tloušťka i světlé čárky. Konečně mohl svůj otazník smazat.

Plch přinesl tužku a na obálku zvenčí nakreslil zahradničinu značku, malou konev se zahnutým držadlem. Poděkoval Bedřichovi, že zásilku nevhodil někam podle odhadu. „Příště nejdřív obrázek, potom skříňka,“ zamumlal a tužku si položil přímo před nos. Bedřich dopis znovu uložil do přihrádky. Tentokrát už to nebyla přihrádka neznámých věcí. Byl to poslední dnešní dopis, který znal svou cestu.

Ježčí zahradnice právě rovnala prázdné květináče. Na schránce měla namalovanou úplně stejnou konev. Bedřich předal zásilku a počkal, až zahradnice porovná modrou nitku s provázkem na svém zahradním vozíku. „Ano, ten je můj,“ řekla. Teprve ona otevřela zalepenou obálku. Přečetla si dopis a spokojeně zavřela oči. „Zítra si můžu vyzvednout nové držadlo. Už se mi vozík nebude naklánět.“

Když Bedřich odcházel, dala mu pro plcha malý balíček sušených jablek. Na listový obal pečlivě nakreslila pilku. Pak se zarazila. „Nebude se plést se stromem?“ Přidala vedle pilky obrázek lžičky, kterou plch zrovna vyráběl. Bedřich balíček schoval. Doma vytáhl z kapsy hladký oblázek a položil jej na prázdný stolek. Vítr s ním zkusil pohnout. Dnešní poštu už mu ale nepřerovnal.