Borek a branka, která mluvila

Borek měl na zimním stadionu nejraději první chvíli po úpravě ledu. Plocha se leskla jako veliké zrcadlo a v jednom rohu se odrážela modrá cedule. Borek si vždycky představoval, že je tam pod ledem ještě jedno hřiště. Na něm bruslí stejní hráči, jen všichni hlavou dolů.

To ráno mu trenér Petr ukázal brankářskou výstroj. Borek si o ni řekl už minulý týden. Chtěl stát mezi tyčkami, zdvihnout velikou lapačku a chytit puk tak, aby to udělalo krásné plesk.

„Dneska si to můžeš zkusit,“ řekl trenér. „Nejdřív spolu všechno oblečeme a vyzkoušíme.“

S chrániči na nohách připadal Borek sám sobě jako skříň, která se naučila chodit. Udělal tři opatrné kroky po gumové podlaze. Maminka mu podržela dveře na střídačku a trenér zkontroloval zapnutou masku.

„Jak se v tom podrbu na nose?“ zeptal se Borek.

„Sundáme rukavici. Ale až tady na lavičce,“ usmál se Petr.

Na ledě už čekali ostatní. Všichni měli přilby a výstroj. Hráli jen na oddělené části stadionu a trenér byl celou dobu s nimi. Nejdřív Borek bruslil pomalu kolem branky, zkoušel se s pomocí trenéra zastavit a postavit zase rovně. Teprve potom Petr poslal první puk. Měkká střela jela přímo k němu.

Plesk.

Borek sklopil oči. Puk ležel v lapačce. Opravdu ho chytil.

„Ještě!“ zavolal.

Další puk zastavil holí. Třetí minul branku. Čtvrtý prošel vedle jeho brusle. Borek se za ním otočil a zamračil se na síť, jako by tam puk vpustila ona.

„Síť za to nemůže,“ ozval se za ním známý hlas.

Borek se prudce ohlédl. Za mantinelem stála mladší sestra Róza s maminkou. Róza držela látkového tuleně, kterému na hlavu nasadila pletenou čepici. Mluvila přes něj tak, že se tuleňovi hýbal celý čumák.

„Já jsem branka,“ oznámil tuleň. „A bez tebe bych byla úplně prázdná.“

Borek se zasmál. Potom už trenér svolal děti ke krátké hře. Rozdělil je do dvou týmů a domluvil pravidla. Střídali se často, aby si každý odpočinul. Žádné srážky ani prudké střely zblízka.

Borek stál v jedné brance. Před ním hrál obránce David a vedle něj Míša. David měl na hokejce zelenou pásku. Míša poznávací oranžový návlek na tréninkovém dresu.

David se před hrou k Borkovi otočil. „Když jedu za pukem, nevidím, kdo mi jede za zády,“ přiznal. Borek ukázal z branky ven. Odsud měl výhled přes celé jejich malé hřiště.

Jakmile se puk rozjel, oba chtěli být u něj. Sjeli se na stejném místě. Za jejich zády zůstala volná cesta k brance. Borek ji viděl docela jasně.

Chtěl zavolat. Jenže pod maskou mu jeho vlastní hlas připadal zvláštní. Jako když člověk mluví do hrnce. Otevřel pusu a zase ji zavřel.

Puk přijel volnou cestou. Borek ho zastavil chráničem a odrazil ke kraji. David se za ním rozjel. Míša také. Zase oba stejným směrem.

Při dalším útoku padl gól. Borek se postavil doprostřed branky. Roztáhl ruce, jako by chtěl zakrýt všechny mezery najednou. Byl by potřeboval lapačku velkou jako peřinu.

Petr zapískal přestávku. Borek přijel na střídačku a posadil se. Trenér mu pomohl napít.

„Viděl jsi, kudy pojede další hráč?“ zeptal se ho.

Borek kývl. „Zleva. Jenže já nemůžu chytat na obou stranách najednou.“

„Nemusíš. David a Míša jsou tam taky. Co bys jim mohl říct?“

Borek chvíli přemýšlel. „Aby jeden zůstal?“

Petr zavolal spoluhráče. Borek jim ukázal dvěma prsty dvě místa před brankou. Domluvili se na krátkých slovech. Když Borek uvidí volného hráče vlevo, zavolá „vlevo“. Když puk překryje lapačkou, řekne „mám“. Trenér jim připomněl, že při přerušení hry mají všichni zastavit a počkat na jeho pokyn.

„A když nebudu slyšet?“ zeptal se Borek.

„Zkus to,“ navrhla Míša.

„Mám,“ řekl Borek potichu.

David se naklonil blíž. „Máš co?“

„MÁM!“ zavolal Borek.

Rózin tuleň za mantinelem se polekal tak důkladně, až mu spadla čepice. Róza mu ji hned nasadila zpátky.

Po přestávce se puk odrazil k levému okraji. Borek se nadechl. „Vlevo!“ David se ohlédl, vrátil se před branku a zastavil přihrávku holí. Míša mezitím počkala o kousek dál. Puk k ní od Davida doklouzal a ona ho odvezla pryč.

Borek si všiml, že branka najednou nepřipomíná díru ve veliké zdi. Byla to jeho malá pozorovatelna. Viděl odsud modrou ceduli, trenéra, oba spoluhráče i volná místa, která oni měli za zády.

Jednou zavolal pozdě. Podruhé zaměnil strany. Míša se rozjela opačně a oba se tomu na střídačce zasmáli. Potom si zkusili ukazovat levou rukou a Borek už si dal pozor.

Při posledním útoku sjel puk po ledě přímo k jeho holi. Borek ho zastavil a přikryl lapačkou. „Mám!“ ozval se jasně. Petr zapískal. David zabrzdil a Míša zůstala stát. Nikdo do lapačky nešťouchal.

Když trénink skončil, Borek si s trenérovou pomocí sundal masku. Nos ho konečně přestal svědit. Róza přistrčila tuleně k mantinelu.

„Dneska tvoje branka mluvila,“ oznámila za něj.

Borek se podíval na lesklý led. Dole v jeho vymyšleném hřišti stáli všichni pořád hlavou dolů.

„Jo,“ odpověděl. „A příště zkusí zase o něco míň pouštět puky.“