Lišák a šaty pro strašáka

Lišák šel kolem malé zeleninové zahrady a někdo na něj zamával. Stál mezi mrkví a hráškem, měl slaměný klobouk a meruňkový kabát s barevnými záplatami.

Lišák se zarazil. Taková zdvořilá návštěva!

Lišák totiž neměl zrovna nejlepší ráno. Při cestě z kopce mu uletěl pruhovaný šátek. Chvíli viděl červený konec nad plotem, potom mu zmizel za listím. Obešel kus zahrady, ale z jeho výšky vypadaly všechny keře stejně hustě. Teď doufal, že se té zdvořilé postavy bude moci zeptat, zda pruhovanou látku někde nezahlédla. Košíček proto postavil k brance, aby měl na pozdrav volné tlapky.

„Dobrý den,“ zavolal a zamával ocasem.

Návštěva odpověděla ještě usilovnějším máváním. Potom se jí jeden rukáv přehodil přes obličej.

„Dobrý den,“ ozvalo se zpod rukávu. „Vidíš tam někde mě?“

Lišák prošel otevřenou brankou. Zblízka poznal malého strašáka. Nestál na zemi: držel ho pevný dřevěný sloupek. Ruce měl roztažené do stran, ale jeden prázdný rukáv z nich sklouzl a poletoval ve větru.

„Myslel jsem, že mě zdravíš,“ řekl lišák.

„Rád bych,“ odpověděl strašák. „Jenže teď hlavně potřebuji vidět. Kdykoli přijde vítr, kabát mi zakryje oči. A zrovna dneska se nahoře u hrášku otvírá první květ.“

Lišák rukáv narovnal. Byl měkký, vyšitý třemi zelenými stehy a na lokti měl žlutou záplatu. Na kabátu nebylo nic zlého. Jen byl strašákovi trochu velký.

„Stačí ho pořádně přehodit dozadu,“ navrhl lišák.

Přehodil. Vítr přiběhl od plotu, rukáv se vyhoupl a plácl strašáka do nosu.

Lišák se neubránil krátkému uchechtnutí. Pak rukáv zase zvedl. „Tohle jsme nevyřešili.“

Zkusil celý kabát otočit. Teď měl strašák knoflíky na zádech a dopředu mu čněla kapuce, ze které neviděl skoro nic.

„První pokus byl přece jen lepší,“ poznamenal strašák.

Lišák mu kabát opatrně vrátil. Chvíli se díval, co přesně při poryvu létá. Pravý rukáv držel na místě. U levého se přetrhla šňůrka, která poutko přidržovala u dřevěné ruky.

Pod lavičkou ležel svazek pevných stébel. Lišák z něj dvě vytáhl a spletl krátkou šňůrku. Protáhl ji starým poutkem uvnitř rukávu a volně uvázal kolem dřevěné příčky. Mezi šňůrkou a dřevem nechal mezeru na konec tlapky, aby se látka mohla trochu pohybovat.

Potom udělal krok zpátky.

Vítr přiběhl znovu. Rukáv se nadzvedl, zavlnil a zase se usadil na strašákově paži. Oči zůstaly venku.

„Aha,“ řekl strašák.

Díval se totiž rovnou na první bílý hráškový květ.

Lišák srovnal záplatu na lokti a zvedl u branky svůj prázdný košíček. „Tak já zas půjdu. Ještě jsem chtěl najít šátek, který mi ráno odnesl vítr.“

„Jaký šátek?“ zeptal se strašák.

„Pruhovaný. Červený a světlý.“

Strašák se podíval přes plot. Ze svého sloupku viděl dál než lišák od země. „Za rybízem visí na větvi něco pruhovaného. Přímo pod tím křivým jablíčkem.“

Lišák obešel keř a šátek našel. Jeho konec se zachytil o suchou větvičku. Opatrně ho uvolnil a uvázal si ho kolem krku.

U branky se ještě otočil. Strašák na něj zamával.

Tentokrát to nebyl rukáv přes obličej. Dřevěná ruka se lehce pohoupnula ve větru a meruňková látka držela na svém místě.

Lišák zamával ocasem a strašák se mohl hned potom zase dívat na svůj květ.