Medvědí divadlo a ztracená opona

Medvěd Cyril měl divadlo mezi dvěma břízami. Jeviště tvořila nízká prkenná podlaha, sedadla šest špalků a oponu stará pruhovaná přikrývka. Cyril jí říkal sametová, přestože samet nikdy neviděla. Na pravém rohu měla modrou záplatu. Když medvěd zatáhl za provázek, opona se rozjela a ukázala publiku papírovou hrušku. Někdy také ježka, který si za ní ještě upravoval vousy.

Toho dne měli hrát Hrušku, která nechtěla dolů. Veverka představovala hrušku, ježek zahradníka a myška vrzající branku. Cyril měl hrát vítr. Cvičil to celé ráno. „Fúúú,“ zkoušel. Ze stolu spadly dvě šišky. „Mírnější vítr,“ poprosila myška. „Mám jenom malé panty.“ Cyril tedy foukal tak opatrně, že nerozhýbal ani vlastní knír.

Dopoledne oponu vypral a pověsil na šňůru za jevištěm. Ježek přinesl tři lískové obruče. Kolem nich chtěli natáhnout plátno a udělat korunu hrušně. Veverka přikutálela tři stejně vysoké bedýnky. „Jednu na hrušně, druhou na věci a třetí, kdyby něco chybělo,“ vyjmenovala. Myška pod jeviště uložila klapací skořápky. Měly dělat kroky zahradníkových dřeváků.

Po obědě Cyril přišel pro suchou oponu. Na šňůře zůstaly dva kolíčky, ale mezi nimi nic. Podíval se za břízu, pod podlahu i do bedýnek. Z jedné vyskočila veverka. „Zkouším, jestli se tam schovám, než dozraje hruška.“ Cyril ji sotva poslouchal. „Opona je pryč!“ Ježek vystrčil nos z kulis. „Bez opony nemůžeme začít. Diváci by přece viděli, jak se stávám zahradníkem.“

Cyril našel na zemi kousek modré nitě. Ležel vedle malé stopy a otisku kolečka. „Někdo ji vezl,“ řekl. Myška přiběhla s velkým lopuchovým listem. „Mohli bychom mít zelenou oponu!“ Medvěd zvedl list před jeviště. Zakryl jím pouze svou levou tlapu. „Potřebovali bychom celý lopuchový les.“ List vrátil na stůl. Napřed chtěl zjistit, kam jeho přikrývka odešla.

Stopy vedly po pěšině k lískám. Cyril se cestou zastavil u jezevce, který měl vozík. „Neviděl jsi pruhovanou přikrývku?“ Jezevec ukázal na svou hromádku polen. „Vezl jsem dřevo. Ale u potoka jsem potkal vydru s ručním vozíkem.“ Myška prozkoumala otisk v blátě. Jezevcovo kolo bylo široké. To na pěšině udělalo jen tenkou rýhu. Cyril poděkoval a obrátil se k potoku.

Pod vrbou stála vydra a věšela malé polštářky. Vedle ní ležel ruční vozík s jedním tenkým kolem. „Našel jsi mou oponu?“ vyhrkl Cyril. Vydra ukázala za vrbu. Na nízkých větvích visela pruhovaná přikrývka s modrou záplatou. Pod ní seděli tři promočení plšíci. Každý měl zabalený ocásek v suchém listu a před sebou hrnek teplé vody.

„Ach,“ řekla vydra. „To je tvoje? Před chvílí se přihnala krátká přeháňka. Plšíkům zateklo do cestovní boudičky. Běžela jsem pro plachtu a našla ji složenou pod šňůrou. Myslela jsem, že spadla mezi odložené věci.“ Cyril se podíval na kolíčky, které přinesl v tlapě. Jeden měl prasklé pérko. Vítr přikrývku nejspíš shodil. „Byla to naše opona,“ vysvětlil. „Večer hrajeme.“

Vydra hned sáhla po kraji. „Vrátím ji.“ Nad potokem však stále visely tmavé mraky. Jeden plšík si přisunul hrnek pod modrou záplatu. Cyril přikrývku držel a zvažoval, kam by plšíky přestěhovali. Jejich boudička byla uvnitř mokrá. Pod vrbou zůstávalo jediné suché místo právě pod oponou. Medvěd povolil stisk. „Zatím ji necháme tady. Za chvíli přijdeme říct, jak jsme dopadli.“

Zpátky u bříz si Cyril sedl na nejbližší špalek. „Opona teď dělá střechu.“ Ježek svěsil zahradnický klobouk. „A co naše hra?“ Myška se zeptala: „Co přesně potřebujeme schovat?“ Chvíli všichni mlčeli. Potom začali ukazovat: veverku před dozráním hrušky, ježkův klobouk, konev, žebřík a papírový měsíc, který přijde až na konci. Cyril se podrbal za uchem. Měsíc měl velký skoro jako talíř.

Zkusili před jeviště postavit bedýnky. Zakryly zahradnický klobouk, ale veverce zpoza nich koukala hlava. Když je naskládali na sebe, začaly se viklat. Cyril je hned vrátil na zem. „Vysokou zeď z nich dělat nebudeme.“ Veverka si vlezla do jedné bedýnky. Vystrčila tlapku a zamávala. Myška se zasmála. „To vypadá, jako by hruška sama otevřela okénko.“

Cyril se naklonil. „A kdyby celé divadlo bylo menší?“ Postavili tři bedýnky vedle sebe na nízkou podlahu. Prostřední měla představovat zahradu, boční domek a kůlnu. Za ně se Cyril pohodlně posadil. Veverka si lehla do postranní bedýnky a mohla vystrčit jen hlavu s papírovou hruškou. Ježek prošel za bedýnkami z jedné strany na druhou. Jeho převlékání nebylo vidět.

„Ale potřebujeme strom,“ připomněl. Lískovou obruč připevnili k zadní straně prostřední bedýnky. Veverka na ni navázala široké zelené stužky. Koruna byla lehká a hruška v ní držela na vlastním provázku. Ostatní dvě obruče zůstaly stranou. Myška vlezla za levý roh a zkusila zavrzat. „Vrrrz!“ Cyril přikývl. „Branka je na místě. Zahradník může přijít.“

Při zkoušce narazili na další potíž. Ježek šel po mechu a nebylo ho slyšet. Zahradník tak vcházel potají, ačkoli měl podle hry pořádně dupat. Myška vytáhla skořápky. Schovaná za bedýnkou klapala přesně do jeho kroků: klap, klap, klap. Ježek se zastavil. Poslední klapnutí přišlo pozdě a vypadalo to, že zahradník udělal krok, přestože už stojí. Oba se rozesmáli. Potom si dali znamení tlapkou.

Do večera zbývalo dost času na dvě celé zkoušky. Cyril donesl vydře zbylé obruče a několik zelených stužek. Obruče podepřely střed přikrývky, aby voda stékala po stranách. „Oponu potřebujeme zase v neděli,“ řekl. „Zítra ji spolu usušíme.“ Vydra souhlasila. Přeháňka mezitím přešla a plšíci už rozbalovali ocásky. Chtěli vědět, jestli v divadle bude také místo pro hosty s polštářkem.

Večer svítily mezi břízami lucerničky. Před bedýnkovým divadlem seděla lesní zvířata a tři plšíci na vlastních suchých polštářcích. Cyril oznámil začátek. Ježek dal myšce znamení a zahradník vykročil tak hlasitě, že se jezevec ohlédl po obřích dřevácích. Veverka zahoupala hruškou. Mírný vítr jí načechral zelené stužky. Nakonec hruška spadla rovnou do ježkova košíku a nad kůlnou vyšel papírový měsíc.

Opona na konci nespadla, protože tam žádná nebyla. Cyril tedy vystrčil nad bedýnky obě tlapy a uklonil je. Veverka přidala hrušku, ježek klobouk a myška dvě skořápky. Diváci tleskali. Potom se ozvalo malé vrznutí. „To nebyla branka,“ přiznala myška. „To byla moje slavnostní poklona.“