Chobotnice a divadlo osmi chapadel

Chobotnice Róza našla na dně velikou bílou lasturu. Stála otevřená před vstupem do jeskyně a její tenká vnitřní stěna na slunci trochu prosvítala. Když za ni Róza zasunula chapadlo, na druhé straně se objevil dlouhý stín.

Róza se rozesmála. Zahýbala špičkou a stín se uklonil. Přitiskla vedle něj druhé chapadlo. Teď se ukláněli dva herci. S třetím dokázala vytvořit oblouk, který vypadal jako brána do paláce.

„Udělám divadlo,“ rozhodla se. „O rybce, která hledá klobouk.“

Malý krab Toník se přišel podívat, co Róza povídá sama sobě. Obešel lasturu a uviděl na ní černou rybku. Měla dlouhý nos a vrtěla ocáskem.

„Ta je dobrá!“ zavolal. „Jen proč má šest ocasů?“

Róza se podívala dolů. Zbylá chapadla se jí mezitím rozběhla po lastuře. Jedno zkoumalo kamínek, druhé přitahovalo list chaluhy, další dvě se držela u kraje. Všechna vrhala stíny přímo do rybčina břicha.

Róza je stáhla. Na představení přece potřebovala všech osm, ale každé mělo dělat něco jiného. Dvě měla tvořit rybku, jedno klobouk, dvě palácovou bránu. Další mělo odsouvat chaluhovou oponu. A poslední dvě měla hrát proud, který klobouk odnesl.

Toník si sedl do písku a odpočítal si to na nožkách.

„To je hodně zaměstnání.“

„Já mám hodně chapadel,“ odpověděla Róza.

Přivázala na jedno chapadlo prázdnou ulitu, která měla být kloboukem. Na jiné namotala cíp zelené opony. Před bílou lasturu položila tři řady oblázků pro diváky. Toník slíbil, že večer přivede sousedy.

Než pro ně vyrazil, chtěl vidět první zkoušku.

Róza poslala rybku k palácové bráně. Vtom ale chapadlo s kloboukem ucítilo na ulitě zrnko písku a otočilo se, aby ho odlepilo. Opona se vytáhla za ním. Jedno rameno brány se podívalo na to druhé a proud chytil klobouk dřív, než ho rybka vůbec dostala.

Na lastuře se objevil stín velikého uzlu.

„Je to příběh o mořském salátu?“ zeptal se Toník opatrně.

Róza pustila oponu. Chvíli se jí nechtělo ani odpovídat. Na obyčejné chytání mušliček uměla chapadla používat skvěle. Jenže divadlo se pokaždé změnilo v něco úplně jiného, než plánovala.

Toník si mezitím zkusil vytáhnout z písku své sedátko. Sáhl po oblázku, zvedl ho a popošel s ním ke kraji. Róza ho sledovala.

„Počkej,“ řekla. „Uděláš to ještě jednou?“

„Přestěhovat sedátko? Klidně. Tohle místo mě stejně tlačí.“

Róza viděla, že Toník nejdřív uchopil kámen, potom ho zvedl a teprve potom vykročil. Nesnažil se udělat všechno zároveň. Odpoutala ulitu a zamyšleně ji položila před sebe.

„Moje rybka nemusí být současně v paláci i v proudu,“ zamumlala.

Rozložila si na dně tři světlé kamínky. U prvního chtěla zahrát rybku s kloboukem. U druhého proud. U třetího nalezení klobouku. Mezi jednotlivými částmi stáhne chapadla z lastury a nechá stíny na chvilku zmizet.

Bránu zkusila udělat z ohnuté suché větvičky, kterou moře přineslo ze břehu. Zaklínila ji do písku za lasturu. Ta mohla stát sama. Volná chapadla položila na hladký kámen za sebou, kde nestínila. Jednomu musela nejdřív sebrat oblázkové sedátko.

Toník obešel lasturu, aby se podíval i zezadu. Tam Róze připadalo všechno přehledné, ale z hlediště byl stín brány trochu nakřivo. Posunuli větvičku. Potom se Toník vrátil na sedátko a Róza zahýbala oponou. Ta zakryla jen polovinu lastury. Přidali k ní druhý pruh chaluhy a oba konce zatížili drobnými mušličkami. Teď se zelená opona skutečně odsunovala stranou, místo aby plavala rybce přes hlavu.

Pak si zkoušela jen rybku. Dvě chapadla se hýbala spolu. Když rybka potřebovala otočit hlavu, Róza zastavila ocásek. Přidala klobouk. Chvilku se nehýbal nikdo. Toník poznal, co všechno na obrázku je.

„Teď to vypadá, že si ho rybka opravdu zkouší,“ řekl.

Proud nacvičovali zvlášť. Dvě chapadla pomalu zamávala. Klobouk se odlepil od rybčiny hlavy a vyplul nahoru. Róza ho chytila příliš brzy. Zkusila to podruhé a nechala mezi rybkou a kloboukem velikou mezeru.

„Ten už pořádně utekl,“ pochválil ji Toník.

Večer se na sedátka usadili krabi, tři krevety a malá platýsice. Slunce šikmo prosvětlovalo lasturu. Róza za ní zahlédla všechny jejich obrysy a rychle se podívala na první kamínek.

Rybka si nasadila klobouk. Uklonila se. Vtom ulita Róze sklouzla a na chvíli se zasekla na vrcholu brány.

Róza ztuhla. Potom nechala rybku natáhnout hlavu a podívat se nahoru.

„To je moc vysoký věšák,“ řekla rybčím hlasem.

Diváci se rozesmáli. Róza klobouk sundala a pokračovala u druhého kamínku. Přišel proud, odnesl klobouk a rybka ho našla až na druhé straně paláce. Nasadila si ho obráceně. Tentokrát schválně.

Když se na konci uklonila všechna chapadla, platýsice zatleskala ploutvemi.

„Tohle je největší herecký soubor, jaký jsem kdy viděla!“

Róza se za lasturou usmála. Jedním volným chapadlem už opatrně přidržovala oponu. Ostatní čekala na svou řadu.