Kapybara a lázně, které šplouchaly ven

Kapybara Berta si u řeky vyhlédla širokou mělkou prohlubeň s hladkým kamenem na dně. Voda do ní přitékala úzkým ramenem a na druhé straně se vracela mezi oblázky. Právě takové místo potřebovala pro své první lázně.

Nechtěla jen obyčejné máčení. Na břehu měla připravené vějíře z palmových listů, hromádku suché trávy na odpočinek a vodní kolo. To si vyrobila s tapírem Hugem. Když do jeho lopatek strčila nosem, otočilo se a plesklo do vody. Zvedla se vlna plná bublinek.

„Vířivá koupel,“ oznámila Berta. „Zítra bude slavnostní otevření.“

Hugo zkusil do kola šťouchnout. Voda vyskočila tak vysoko, že mu namočila břicho, přestože stál venku.

„Aspoň se vykoupu hned při příchodu,“ řekl.

Ráno přišla želva Dora. Za ní přiletěli dva malí žlutí ptáci a Hugo dorazil s obrovským listem na hlavě. Prý si přinesl vlastní ručník. List se mu ovšem pořád sklápěl přes oči.

Berta si hosty prohlédla. Každému položila na hromádku trávy jeden hladký kamínek. Ten znamenal, že má místo na odpočinek zamluvené. Hugo dostal největší, ptáci dva maličké a Dora kámen s bílou čárkou.

„Prosím do vody!“ zavolala Berta.

Sama už v prohlubni seděla až po bříško. Dora sestoupila po plochém kameni, ale hned u kraje se zastavila. Voda tu byla hlubší, než se jí líbilo. Ptáci usedli na břeh a opatrně namočili zobáky. Hugo udělal krok doprostřed. Hladina stoupla a přelila se přes nízký okraj přímo na travnatá lůžka.

Dva malé kamínky odplavaly. Velký zůstal. Ten s bílou čárkou se schoval v mokré trávě.

„Není to voda s donáškou?“ zeptal se Hugo.

Berta se zatvářila tak kulatě, že se oba ptáci začali chichotat. Pak se rozběhla na břeh zachraňovat suchou trávu. Hugo vycouval z bazénku a hladina zase klesla.

„Možná jsem měla nejdřív zkusit, kolik se nás sem vejde,“ řekla Berta.

„Mně se sem vejde celé jedno kopýtko,“ řekl Hugo. „Pak už začne stěhování řeky.“

Berta přinesla další oblázky. Chtěla okraj zvýšit tak, aby voda při Hugově příchodu zůstala uvnitř. Jenže Dora si novou hráz prohlédla a zaklepala na ni nohou.

„A kudy se tam potom dostanu já?“

Ptáci zatím poskakovali kolem kola. Jeden se u něj vykoupal docela náhodou: Hugo ho zkusmo otočil nosem a maličký host dostal sprchu přes celý ocásek. Vyletěl na větev.

„Já jsem si chtěl namočit jen nohy!“

Berta kolo zastavila. Na chvíli bylo v lázních slyšet jen bublání říčního ramene. Dívala se na místo, které jí samotné tak pěkně vyhovovalo. Dora stále čekala na kraji a Hugo si žmoulal list mezi zuby. Ptáci si jeden po druhém rovnali mokrá peříčka.

„Ukažte mi, kde byste se koupali vy,“ požádala je Berta.

Dora ukázala na dlouhou plochou polici při břehu. Leželo na ní trochu písku, ale pod ním byl kámen, který pozvolna klesal do vody. Berta smetla písek listem. Dora sestoupila o kousek níž, zastavila se a spokojeně natáhla krk.

Ptáci objevili v kameni mělký důlek. Berta do něj nabrala vodu v dutém kousku kůry. Teď si mohli namočit prsty, skákat ven a zase zpátky. Nikdo jim neposílal vlny přes hlavu.

Pro Huga se Berta vydala po břehu. Hned za nízkým ohybem našla mnohem širší tůň. Hugo tam vlezl, udělal tři kroky a lehl si. Voda mu vystoupala pod bradu. Břeh zůstal na svém místě.

„Tady bydlí moje koupel,“ zabručel.

Berta přenesla odpočívadla výš nad vodu. Dora si sama našla kámen s bílou čárkou. Zbývalo jen kolo. Stálo teď u prázdné prohlubně a při každém otočení cáknulo tam, kde nikdo neseděl.

„Já jsem se na bublinky těšila,“ přiznala Berta.

Hugo na kolo zadumaně hleděl. Potom se podíval na vějíře z palmových listů.

„Co kdyby místo vody rozfoukávalo vzduch?“

Společně kolo odnesli na břeh. Hugo podržel osu mezi dvěma rozsochami, Berta připevnila listy k jeho suchým loukotím. Lopatky nechali v úzkém přítoku. Voda do nich strkala a listy se pomalu otáčely nad odpočívadly. Vzduch voněl řekou a nikomu nepleskal do nosu.

Jeden pták pod vějířem načechral bříško.

„Tohle je sprcha bez vody. Ta se mi líbí.“

Berta si konečně sedla do své prohlubně. Dora se vyhřívala na polici, ptáci si cachtali nohy a Hugo za ohybem spokojeně funěl. Když chtěl něco povědět, musel trochu zvýšit hlas.

Někdy se ptal, jestli už se smí vějíř otočit rychleji. Jindy hlásil, že kolem něho proplouvá rybka. Berta mu pokaždé odpověděla. Mezi jednotlivými koupališti vedla po břehu vyšlapaná cestička a Dora po ní přecházela kontrolovat, zda mají ptáci ještě dost vody.

„Berto! Ručník mi zase odplouvá!“

Po hladině přijížděl jeho obrovský list. Berta ho zachytila. Byl plný vody, a tak s ním ještě doplnila ptačí důlek. Teprve potom ho rozprostřela na slunce. Do zavírání lázní měl dost času uschnout.