Cukrářský učeň a prázdná židle

Do cukrárny paní Hedviky chodil každý čtvrtek host, kterého nebylo vidět. Ne že by se schovával za novinami. Byl opravdu neviditelný. Jmenoval se pan Průsvit a ještě než si poprvé objednal, vysvětlil svá pravidla.

Lidé nevidí jeho tělo, ale slyší ho mluvit a mohou mu podat ruku. Talíř, který drží, zůstává viditelný. Jídlo je vidět až do chvíle, kdy ho sní. Při chůzi mu občas vržou boty. Když se posadí, židle pod ním povolí stejně jako pod kterýmkoli viditelným hostem.

Učeň Filip měl pana Průsvita rád. Vždycky pozdravil i jeho, nejen paní cukrářku. Když Filip zametl pod stolem, host pokaždé včas zvedl nohy a řekl: „Teď můžete, mám je nahoře.“

Tentokrát chtěl pan Průsvit dort na své narozeniny. Žádnou velkou oslavu, jen malé odpolední posezení v cukrárně. Paní Hedvika svěřila návrh Filipovi.

„Upečeme ho spolu,“ řekla, „ale ty se pana Průsvita zeptej, co si přeje.“

Filip už měl v hlavě celý dort. Byl vysoký, měl tři patra, cukrové schody a nahoře věžičku. Host by ho mohl ukazovat návštěvám, i když by sám nebyl vidět. To Filipovi připadalo velice chytré.

Nakreslil dort na papír a při příští návštěvě jej položil proti prázdné židli.

„Tohle vypadá složitě,“ ozvalo se. „Kde by byla první lžička?“

Filip ukázal na dolní patro. Potom na prostřední. Pak si uvědomil, že prostřední drží schody a ty podpírají věž. V duchu se mu celá stavba trochu naklonila.

„Mohl byste začít vzadu,“ navrhl.

„Raději začínám tam, kde sedím,“ řekl pan Průsvit.

Filip obrázek otočil. Vzadu dort neměl žádnou ozdobu. Jen křivou čáru, protože se mu už nechtěla kreslit druhá strana.

„A co byste tedy chtěl uvnitř?“ zeptal se konečně.

Židle lehce zavrzala. „Meruňky. A vůni, která přijde dřív než první sousto. A při jídle jednou něco maličko křupne. Takové překvapení mám rád.“

„A jak poznám, že se usmíváte?“ vyhrkl Filip. Neviditelný host se totiž právě odmlčel a učeň nevěděl, zda se mu návrh začíná líbit, nebo ho zase zkazil. „Můžete se mě zeptat,“ odpověděl pan Průsvit. „Právě teď se usmívám docela dost. Třeba kvůli těm schodům. Na narozeniny bych po nich nerad musel lézt.“

Filip si představil hosta, který se neviditelnými chodidly brodí v krému, a rozesmál se také. Potom si na druhou stranu obrázku nakreslil malý kruh. Žádná patra, jen místo na meruňky. Vedle udělal drobnou hvězdičku pro křupnutí. Tentokrát měl obrázek hotový za chviličku a přitom se mu podle něj už opravdu chtělo péct.

Filip odnesl obrázek do kuchyně. Hedvika ho vyslechla a vytáhla malou kulatou formu. Společně připravili těsto. Horkou troubu obsluhovala Hedvika, Filip mezitím očichával misku s meruňkami. Voněly sladce a trochu kysele, jako zahrada po teplém dešti.

Na náplň stačily krásně. Jenže čím udělat křupnutí? Filip našel sklenici s tvrdými cukrovými perlami. Jednu položil na lžičku a ochutnal. Musel ji dlouho převalovat v ústech, než se do ní vůbec dalo kousnout.

„To není maličké křupnutí,“ rozhodl. „To je práce pro bagr.“

Paní Hedvika mu ukázala, jak se dá z tenounkého plátku těsta upéct křehký lístek. Filip vytvaroval hned několik. První byl moc tlustý, druhý se při zvedání rozpadl, třetí se povedl. Paní Hedvika ho odložila na suchý talíř.

Dort společně naplnili meruňkami. Filip na něj položil lístek a šel prostřít. Jenže když se vrátil, lístek se na vlhké náplni prohnul. Ochutnal drobeček. Křupnutí zmizelo. Zbylo něco jako velmi malá palačinka.

Bylo mu to líto. Věž se schody by možná vypadala slavnostněji a alespoň by se netvářila jako zmařený list.

„Mám upéct nový?“ zeptal se.

„Suché lístky ještě máme,“ připomněla Hedvika. „Co se s tímhle změnilo?“

Filip se podíval na mokrý otisk v krému. Vzpomněl si, jak změknou sušenky, když je nechá v misce s ovocem. Nový lístek nepomůže, jestli ho položí stejně brzy.

Připravil tedy dort bez ozdoby. Jeden povedený lístek uložil vedle na malý suchý talířek a zakryl ho převrácenou miskou. Od ostatních zbylo dost drobečků, aby si oba s Hedvikou mohli ověřit, jak jemně křupou.

Odpoledne se otevřely dveře. Zazvonil zvoneček, ale dovnitř nikdo viditelný nevstoupil.

„Dobrý den, mám narozeniny,“ řekl známý hlas.

Filip odsunul židli a přinesl dort. Když ho postavil před hosta, odklopil malou misku a teprve teď položil nahoru jediný zlatý lístek.

Pan Průsvit chvíli mlčel.

„Meruňky,“ řekl potom spokojeně. „Už o nich vím, a ještě jsem se nedotkl lžičky.“

Lžička se zvedla. Filip sledoval, jak z kraje dortu mizí první sousto. Pak zaznělo tichounké křup.

„Tady to bylo!“ vyhrkl Filip.

Prázdná židle se maličko zachvěla smíchem. Hedvika přinesla dvě další lžičky, protože host pozval oba cukráře, aby ochutnali s ním. Filip si sedl naproti místu, odkud se ozýval hlas.

Na dortu nebyla žádná věž. A přece přes něj Filip tentokrát viděl svého hosta mnohem lépe.