Hvězdárna, která viděla vlastní svačinu

Na kopci nad městem stála hvězdárna. Její bílá kopule vypadala jako obrácený hrnek, ze kterého někdo opatrně usrkl nebe. Sára kolem ní chodila cestou k babičce a pořád si přála podívat se dovnitř.

Na páteční pozorování se přihlásila s maminkou. Měly přijít také její kamarádky Iva a Bětka se svým tatínkem. Hvězdářka Alena jim napsala, že po pozorování mohou mít malý noční piknik na lavičce u vchodu.

Sára si představila nejkrásnější svačinu svého života. Tmavé nebe, sušenky ve tvaru koleček a mezi nimi hvězdy. Do košíku přibalila hrušku. Potom našla svou novou svítilnu. Měla průhledné stěny, uvnitř malé bílé světlo a poutko přesně na dětský palec. Bez ní přece na sušenky neuvidí.

Když se skupinka sešla u hvězdárny, bylo ještě šero. Alena je odvedla nahoru do kopule. Uprostřed stál dalekohled, větší, než si Sára myslela. Měl dlouhou trubici a pevný stojan. Nikdo ho nemusel držet v ruce.

„Za chvíli si každý prohlédne dvojhvězdu,“ řekla Alena. „To jsou dvě hvězdy, které se nám bez dalekohledu skoro spojují do jednoho světélka. Jen nejprve potřebujeme, aby si oči zvykly na tmu. Bílé svítilny teď necháme vypnuté. Já mám slabé červené světlo na cestu.“

Sára položila svou svítilnu do košíku. Alena pootevřela štěrbinu v kopuli. Do místnosti se vešel pruh nebe a chladný vzduch. Střecha se pomalu pootočila. Sára hleděla nahoru a měla pocit, že se otáčí celý kopec.

První se dívala Iva. Opřela se okem o gumový okraj a druhé zavřela.

„Vidím dvě!“ oznámila.

Bětka neviděla nejdřív nic. Alena jí přisunula stupínek, aby nemusela stát na špičkách. Potom i Bětka vydechla dlouhé „jéé“.

Sára chtěla všechno vyprávět mamince už při čekání. Kamarádky mluvily šeptem a venku nad kopulí nebylo slyšet město. Připadalo jí, že také její sušenky musí být potichu. Vzpomněla si na hrušku, jestli se v košíku nepomačkala. Sáhla pod ubrousek.

Poutko svítilny se jí zachytilo o prst. Když ji vytahovala, nechtěně stiskla tlačítko.

Rozsvítilo se ostré bílé světlo. Na stěně kopule poskakoval veliký stín držadla košíku. Bětka si zakryla oči.

Sára svítilnu rychle schovala pod ubrousek. Košík teď vypadal jako malý zářící domek.

„Ještě vypnout,“ požádala Alena.

Sára nahmátla tlačítko. Bylo ticho. Tentokrát už se nedívala vzhůru.

„Já to nechtěla,“ řekla. „Kontrolovala jsem hrušku.“

„Věřím ti,“ odpověděla Alena. „Jen si teď oči musí na tmu chvíli zvykat znovu. Hruška zatím vydrží.“

Sára se podívala do dalekohledu, když na ni přišla řada. Viděla jenom mdlou tečku a kolem ní trochu světlé mlhy. Žádné dvě hvězdy. Ještě před chvílí je kamarádky viděly docela jasně. Začala se bát, že dalekohled svým světlem nějak pokazila.

Alena zkusila pohled sama a pak si stoupla stranou. „Dalekohled je v pořádku. Dopřejeme očím čas. A támhle máme ještě jedno světlo, které sem nepatří.“

Na podlaze ležel světlý obdélník. Vycházel z pootevřených dveří na schodiště. Dole někdo rozsvítil na chodbě. Sára ho předtím neviděla; její svítilna byla mnohem jasnější.

„Já dojdu říct mamince, ať zavře,“ nabídla se.

Alena ji doprovodila ke dveřím. Maminka právě pomáhala tatínkovi kamarádek uklidit prázdné krabice ze schodů. Zavřeli dveře a světlo na podlaze zmizelo.

Sára pak ještě odnesla košík na lavičku za dveřmi. Svítilnu položila vedle něj, aby už nemohla náhodou nahmatat její tlačítko při hledání hrušky. Vrátila se do kopule a sedla si mezi kamarádky.

Čekání bylo dlouhé. Vyprávěly si, co jim připomíná tvar kopule. Iva hlasovala pro polovinu míče, Bětka pro misku na pudink. Sára tentokrát řekla, že pro košík, který se rozhodl spolknout hvězdy.

Potom sledovaly pruh nebe bez dalekohledu. Sára si vybrala jednu jasnou hvězdu nad okrajem střechy a zkusila ji kamarádkám ukázat. Poprvé mávala celou paží a Iva našla úplně jinou. Podruhé popsala dvě světélka nad ní a jedno vedle. Iva se přisunula k jejímu rameni. „Tuhle?“ Sára přikývla. Bětka se přidala a všechny tři najednou koukaly stejným směrem. Sára měla radost, že jim dokáže něco ukázat i bez světla v ruce. Jenom pak sklonila hlavu, aby také ostatním zbylo místo u otevřeného výhledu.

Konečně směla k dalekohledu znovu. Nic se v něm nepřevléklo ani neopravovalo. Jen její oko už dokázalo rozeznat dvě drobná světélka těsně vedle sebe. Jedno se jí zdálo trochu namodralé.

„Už je mám,“ zašeptala. Ani nechtěla, aby jí někdo odpovídal hned. Potřebovala se ještě dívat.

Po pozorování vyšli všichni před hvězdárnu. Alena za nimi zavřela. Na lavičce si rozložili ubrousek a sušenky. Teď mohla Sára použít svoji svítilnu, otočenou nízko k jídlu, aby nesvítila do obličejů.

Hruška byla v pořádku. Sára ji podala mamince a vzala si dvě kulaté sušenky. Přiložila je těsně k sobě.

„Dvojhvězda,“ řekla.

Potom jednu snědla. Ta druhá zůstala chvíli svítit drobečky na jejím koleni.