Dračí knihovna pod kopcem

Pod Oblým kopcem byla knihovna s tak vysokými policemi, že se horní knihy půjčovaly ze žebříku. Knihovník se jmenoval Ostružník a byl to zelený drak. Ocasem přidržoval žebřík, křídlem oprašoval police a na každého čtenáře měl čas. Jen když kýchal, musel vystrčit hlavu ven. Jednou totiž očoudil celý slovník.

Ve středu opravoval potrhané knihy. Lesní sousedé mu je nosili v košíku a na provázek přivazovali jmenovky. Toho dne přinesla veverka tři svazky najednou. Cestou ji zastihl déšť. Papírové jmenovky se rozmočily a z jedné zbyl jen chomáček na uzlíku.

Dvě knihy Ostružník poznal. Sovin atlas měl záložku z peří a jezevcova kuchařka voněla po kmínu. Třetí knihu však nikdy neviděl. Měla pevné desky potažené velkými listy, po hřbetě vedla modrá nit a vpředu byla přichycená bílá sedmikráska. Pod spodním provázkem zaschla hrouda červené hlíny.

Drak si knihu opatrně podržel pod lucernou. Z hlíny trčel kousek rozmočeného papíru. Veverka se naklonila z hromádky knih a sova si poposedla blíž. „Komu patří?“ zeptaly se obě skoro najednou. Ostružník obrátil desky. Žádné jméno. Uvnitř byly obrázky potoka, prken a různých lávek.

„Někdo ji potřebuje na stavění,“ řekl drak. „Ale kdo? Nechci ji odnést prvnímu sousedovi, který má kladívko.“ Kniha měla roztržený poslední list. Ostružník ho spravil tenkým papírem, zatížil hladkým kamenem a počkal, až lepidlo uschne. Pak knihu zabalil do šátku a vyrazil pátrat.

Nejprve zamířil k zaječici Martě. Pěstovala květiny před chalupou hned pod kopcem. Nad záhonem stál křivý slunečník a na jeho špičce se sušila zahradní rukavice. Marta právě přesazovala sedmikrásky do malých květináčů.

„Takovou kytičku jsem včera někomu dala,“ řekla, když uviděla desky. „Měla jeden kratší lístek. Podívej, tady je. Při přesazování se ohnul.“ Drak se podíval. Opravdu, mezi bílými lístky byl jeden maličký, stočený dovnitř.

„Komu jsi ji dala?“ Marta položila lopatku. „Dvěma sousedům. Jezevec si koupil truhlík na okno a krtek sazenici k nové lavičce. Každému jsem přidala květ na cestu. Jenže jsem si nevšimla, který dostal ten s ohnutým lístkem.“

Ostružník poděkoval a na kousek balicího papíru nakreslil jezevce a krtka. „Tak máme dva,“ zamumlal. Rád by byl našel majitele rovnou, ale sedmikráska mu zatím víc nepověděla. Zabalil knihu znovu, aby se květ nerozdrobil.

Modrou nit znal. Stejná visela v okně myší švadleny mezi zeleným a žlutým klubíčkem. Švadlena měla dílnu v duté vrbě za zahrádkou. Když drak zaklepal, musel klepat nehtem. Celá jeho tlapa by zakryla dveře.

„To je moje práce,“ přikývla myš. „Šila jsem včera dva knižní hřbety. Sově atlas a ještě tuhle.“ Protáhla modrou nit očkem jehly. „Tady jsem nechala dlouhé poutko. Majitel si na ně chtěl přivázat záložku, aby mu ji vítr u vody neodnesl.“

„Byl to jezevec, nebo krtek?“ „To nevím. Donesla je veverka. Jen mi vyřídila, jak to mám udělat.“ Myš mrkla na hřbet a dodala: „Poutko musí zůstat volné. Ať ho při další opravě nezašiješ.“ Ostružník si nakreslil vedle obou sousedů vlnku.

Jezevec měl hrnčířskou dílnu u rybníčka. Krtek bydlel za potokem a opravoval lávky. Voda tedy patřila k oběma. Drak se posadil na pařez. Už ho začínaly bolet nohy a napadlo ho nechat knihu v knihovně, až se o ni někdo přihlásí.

Pak se podíval na obrázek prasklé lávky uvnitř. Pokud podle něj někdo zrovna pracoval, čekání mu nepomůže. Ostružník rozvázal šátek ještě jednou. Zaschlá hlína pod provázkem nebyla hladká. Měla tři hluboké, stejně široké rýhy, přesně vedle sebe.

S tím už mohl k hrnčíři. Jezevec měl červené bláto na zástěře, na stole i na špičce nosu. „Moje hlína,“ poznal. „Knihu však nemám. Opravovat jsem posílal kuchařku.“ Prohlédl si rýhy. „Tyhle udělaly zuby dřevěné vidličky. Zdobím s ní okraje misek.“

Na polici stály dvě čerstvé misky. Jedna měla na boku vlnovku, druhá po celém obvodu řadu trojitých zářezů. „Tu druhou jsem včera vezl k potoku,“ pokračoval jezevec. „Na stavbě se mi převrhl vozík. Pomocníci mi posbírali nářadí a já jim za to nechal misku na svačinu.“

Drak si představil mokrou misku, knihu a její spodní provázek. Vlnovka na první misce by rovné rýhy neudělala. Tři zářezy však ano. Květina od Marty mohla patřit jezevci i krtkovi. Poutko potřeboval někdo u vody. A kniha ležela u nové misky na stavbě lávky.

„Půjdu za krtkem,“ řekl Ostružník. „Ne proto, že bydlí nejblíž. Ty tři věci k němu vedou společně.“ Jezevec mu ukázal pěšinu mezi vrbami. Vedla kolem rybníčka k potoku, kde se mezi větvemi bělala nová prkna.

Krtek seděl u nedokončené lávky a na koleni rovnal dvě krátká prkýnka. Vedle něj stála miska s trojitými zářezy. „Nevíš, jak mají být daleko od sebe?“ ptal se veverky. „Měl jsem to nakreslené, jenže knihu jsem dal opravit. Nevrátila se s kuchařkou?“

Ostružník rozbalil šátek. Krtek vyskočil tak rychle, až mu prkýnka sklouzla do trávy. „Moje!“ Na poutko přivázal záložku ze stébla a otevřel správnou stránku. Na obrázku byla dvě prkna a mezi nimi mezera široká jako jeho palec.

Drak mu přidržel knihu, zatímco měřil. Veverka podávala kolíčky. Než stíny vrb dosáhly na druhý břeh, lávka byla hotová. Ostružník ji zkoušel jen jednou tlapou. Celý drak na ní stát nemohl, zato pro krtka a veverku byla akorát.

Večer přibyla na knize pevná dřevěná jmenovka. Krtek ji přivázal zvlášť, aby modré poutko zůstalo pro záložku. „A sedmikrásku mám sundat?“ zeptal se. „Nemusíš,“ řekl Ostružník. „Už víme, kudy tě hledat.“ Pak si v knihovně sedl pod lucernu a konečně si natáhl unavené nohy. Ocas mu přitom dál poctivě držel žebřík.