Království pod kořenem dubu

Pod kořenem starého dubu bylo království tak malé, že jeho náměstí zakrýval jediný žaludový klobouček. Krále nemělo. Zato mělo pekařku, zahradníka, tři opraváře a broučka Tobiáše, který nosil přes rameno mechovou brašnu. V brašně měl provázek, zahnutou větvičku a drobek na později. Ten drobek byl ze všeho nejdůležitější, ale obvykle nevydržel ani do oběda.

Tobiáš bydlel hned vedle obloukové branky. Před jeho prahem protékal úzký potůček, který přitékal z pramínku výš ve stráni. Za brankou se ohýbal kolem pekařství a pokračoval k zahrádce. Zahradník Otík tam pěstoval salát veliký jako broučí deštníky. Když potřeboval zalít, nabral vodu do žaludové číšky. „Dneska dostanete dvakrát,“ sliboval sazeničkám. „Ale číšku mi nesnězte.“

Jednoho rána Tobiáš otevřel dveře a šlápl do vody. Před brankou se v potůčku zachytil dubový list. Za ním uvízl druhý a třetí. Voda se o listy opřela, přelila břeh a vydala se přímo k Tobiášovým bačkorám. Brouček rychle přenesl rohožku na lavici. Z mokrého okraje odkapávalo do jeho prázdné snídaňové misky.

Pekařka přiběhla s lopatkou. „Zasypeme potůček hlínou. Voda půjde jinudy a bude pokoj.“ Otík si stoupl před svou zahrádku. „A kam budu chodit s číškou? Až k prameni?“ „Hlavně ať neleze do domů,“ namítl opravář s mokrým kolenem. Každý ukazoval jinam. Tobiáš držel rohožku a poslouchal. Chtěl suchý práh. Chtěl ovšem také Otíkův křupavý salát.

„Nejdřív vytáhnu listy,“ navrhl. Zahnutou větvičkou zachytil řapík prvního listu a táhl. Proud mu list připlácl ke klacíku tak pevně, že vytáhl obojí najednou. Voda vyrazila vpřed. Otík radostně zvedl číšku, ale proud mu ji vyrazil z nožek. Číška se zatočila, narazila na kamínek a zůstala ležet mezi dvěma sazeničkami. „Vody dost,“ poznamenal zahradník. „Možná až moc.“

Druhý den Tobiáš napíchal před branku hustou řadu větviček. Voda mezi nimi zpočátku protékala a listy zůstávaly nahoře. Brouček si spokojeně nazul suché bačkory. Jenže do poledne se na větvičkách zachytila tráva, dubové jehnědy a zbytek listu. Vznikl mokrý chumel. Za ním se hladina zvedala jako minule. Tobiáš větvičky vyndal dřív, než voda dosáhla ke dveřím.

„Plot pro listy, nebo hráz pro vodu?“ zeptala se pekařka. Tobiáš se podíval na chumel. „Chtěl jsem plot. Vyrobil jsem hráz.“ Odnesl mokrou trávu do svého kompostového koutku. Jeden dlouhý řapík si nechal. Zasunul jej do brašny, kde vypadal jako obrovský knír. Pak se posadil k brance. Tentokrát nic nestavěl. Díval se, kudy voda teče, když jí nic nepřekáží.

Našel dvě věci. Za brankou byl břeh nejnižší právě u jeho prahu. A pod širokou částí kořene vedla mělká prohlubeň. Byla zanesená suchým listím, ale za ní se země svažovala k zahrádce. Tobiáš prošel prohlubeň od začátku do konce. Při posledním kroku se mu brašna zachytila za kousek kůry. Vyklouzl z popruhu a teprve potom ji vyprostil. Tady bude muset být cestička širší.

Přivedl Otíka a ukázal mu oba konce. „Co kdybychom vodu pustili tudy? Dál od dveří, blíž k salátu.“ Otík se sklonil. „Jenže přímo tady chodí pekařka s těstem.“ Vtom se ozvalo: „A s prázdnýma rukama taky!“ Pekařka nesla košík buchet. Postavila jej na zem a prohlubeň překročila. „Potůček zvládnu. S těstem přes něj skákat nechci.“

Tobiáš vytáhl provázek. Položil jej po zemi od starého koryta přes prohlubeň až k zahrádce. Otík se prošel podél něj a pekařka zkusila přenést prázdný košík. Dohodli se, kde nechají místo na lávku. Opraváři přinesli plochou kůru, mnohem širší než košík. Položili ji na dva pevné kameny. Pekařka lávku vyzkoušela. „Nehoupe se,“ řekla. „To je pro buchty příznivá zpráva.“

Celé dopoledne vybírali z prohlubně listí a kamínky. Do živého dubového kořene nikdo neřezal. Koryto vedli kolem něj, tam, kde už byla země níž. Hlínu dávali na nízký břeh u domků a uhlazovali ji plochými kamínky. Tobiáš pořád přebíhal k prameni a zpátky. Chtěl mít hotovo dřív, než se objeví další dubový list.

Když pustili vodu do nového koryta, tekla krásně. Pod lávkou zašplouchala a skončila v malé zahradní tůňce. Otík do ní ponořil číšku. Pekařka přešla s opravdovým těstem. Tobiáš však vzal velký list, položil ho na proud před brankou a čekal. List se zachytil v úzkém místě. Za chvilku připlul druhý. Broučkovi klesla tykadla. „Vodu jsme přestěhovali. Listy půjdou za ní.“

„Tak pro ně uděláme místo,“ navrhl Otík. Vedle branky byla mělká prohlubeň, do které se vešel celý dubový list. Společně ji rozšířili. Před vtok do dalšího koryta postavili jen tři kolíčky, daleko od sebe a šikmo k proudu. Listy o ně zavadily, otočily se a voda je přitlačila do širšího kouta u břehu. Voda dál protékala volnou částí koryta.

Tobiáš vytáhl zahnutou větvičku. Z břehu mohl listy pohodlně nabrat, aniž musel stát v proudu. „Ale někdo je musí vybírat,“ připomněl opravář. Rozdělili si službu: pekařka se podívá cestou pro vodu, Otík cestou ze záhonů a Tobiáš každé ráno od branky. Po velkém větru půjdou všichni. Na okraj položili světlý kamínek. Když voda vystoupí až k němu, bude čas kout vyčistit.

Ještě téhož odpoledne dub pořádně zašustil. Do potůčku spadly čtyři listy. Jeden se přetočil a proplul dál, ostatní zůstaly v širokém koutě. Tobiáš je postupně vylovil. Otík zachytil ten uprchlý u zahrádky. Voda se ani jednou nedotkla světlého kamínku. Pod lávkou bublala a pekařka na ní zrovna stála s plechem maličkých žemlí.

Večer brouček pověsil suchou rohožku před dveře. Brašnu měl nacpanou provázkem a řapíkem, takže se do ní nevešla žemle, kterou dostal od pekařky. Musel ji sníst hned. Otík z druhého břehu pozvedl plnou číšku. „Na salát!“ zavolal. Tobiáš zvedl poslední kousek žemle. „A na suché bačkory!“ Pod obloukovou brankou zatím tiše běžela voda.