Jeskynní drak a první divák

Drak Matouš si v jeskyni vyrobil loutku. Byla to kulatá šedá ponožka vycpaná suchou trávou. Přišil jí dva černé knoflíky a pojmenoval ji Pan Knedlík.

Pan Knedlík bydlel na Matoušově levé tlapě a byl pořád nespokojený. Když dostal talíř, chtěl mísu. Když dostal mísu, chtěl vanu. Když dostal vanu, oznámil, že neumí plavat.

Matouš za něj mluvil tenkým hlasem a snažil se přitom nehýbat tlamou. Nešlo mu to pokaždé, ale jedno slovo zvládal výtečně: „Ham!“ To mohl říct skoro se zavřenými zuby.

Chtěl uspořádat představení. Takové maličké, při kterém se někdo zasměje doopravdy, ne jen jako ozvěna v zadní chodbě. Ozvěna se totiž smála všemu a vždycky pozdě.

Matouš si postavil nízký stolek u hladké stěny. Na stolek položil talíř a vedle něj velkou prázdnou mísu. Vanu nahradil modrým lavorem, který používal na mytí tlap. Když skončil s chystáním, chvíli si prohlížel prázdný kámen před stolem.

Tam by měl někdo sedět.

Jenže Matouš si hned představil deset hostů. Budou na něj koukat. Budou čekat, až něco řekne. Co když řekne větu za Knedlíka vlastním hlubokým hlasem? Nebo si zapomene loutku nasadit?

Začal věšet u vchodu mechový závěs. Jakmile měl půlku hotovou, přišla jezevčice Dorota.

„Půjčíš mi ten nízký košík?“ zeptala se. „Na sbírání šišek.“

Matouš si schoval levou tlapu za záda. „Samozřejmě.“

Pan Knedlík mu vykoukl vedle ocasu.

„Ham,“ řekl Matouš omylem tenkým hlasem.

Dorota se podívala za něj. „A ten košík mluví?“

Matouš si dlouze odkašlal. Pak jí ukázal ponožkovou loutku.

„Měl jsem v úmyslu malé představení.“

Dorota se posadila na kámen. „Tak já chvíli počkám. Šišky mi neutečou.“

Matoušovi se stáhlo břicho. Tohle neplánoval. Neměl dokončený závěs a mísu nechal vzhůru nohama. Nejraději by oznámil, že divadlo začíná zítra nebo příští zimu.

Místo toho ukázal na druhý kámen, blíž k východu.

„Sedla by sis raději sem? A jestli se zadrhnu, můžeš chvíli počkat?“

„Můžu,“ řekla Dorota. „Čekám i na šišky, když visí moc vysoko.“

Ještě jí ukázal košík, pro který přišla. Postavil ho na zem vedle jejího sedadla, aby kvůli němu nemusela zůstat déle, než sama chce. Dorota do něj položila svůj malý šátek.

„Kdyby přišla velice důležitá šiška, tak na mě může počkat tady,“ řekla.

Matouš přikývl. Uvědomil si, že Dorota nesedí před stolkem na zkoušce dračích dovedností. Prostě si odskočila pro košík a teď má chvíli čas. Když to takhle znělo, dokázal se o něco volněji nadechnout a protáhnout si prsty uvnitř ponožky.

Matouš si nasadil Pana Knedlíka. Postavil jej k talíři.

„Dobrý večer,“ spustil hlubokým hlasem.

„Večer,“ odpověděla ozvěna.

„Ham!“ vypískl Knedlík.

„Ham!“ vrátila zadní chodba.

Matouš ztuhl. Zapomněl, že při zkouškách mluvil sám a nikomu nevadilo, když chodba opakovala konec každé věty. Teď slyšel druhého Knedlíka, který mu neustále skákal do řeči.

Dorota se nehýbala. Jen čekala, jak slíbila.

Matouš sklonil loutku. „Potřebuji přestavět jeviště.“

Přenesl stolek od hladké stěny ke vchodu, kde rostl na kameni tlustý mech. Tam jeho hlas zněl méně dutě. Zkusil obyčejné „dobrý večer“. Z chodby se ozvalo už jen slaboučké zamumlání.

Dorota přitáhla svůj kámen tak, aby viděla na talíř. „Teď je to příjemnější i pro moje uši.“

Matouš začal znovu. Pan Knedlík si vyžádal větší nádobu a dostal mísu. Pak požádal o vanu. Matouš sáhl pro lavor. Jenže při předklonu drcnul ocasem do stolu a talíř se roztočil na hraně.

Drak jej honem zachytil volnou tlapou. Dorota vydechla. Matoušovi bylo horko až za růžky.

„Můj ocas nemá roli,“ řekl.

Dorota se usmála. „Zatím dost velkou.“

Matouš opřel konec ocasu o známý plochý kámen vedle vchodu. Zůstal tam pohodlně ležet, mimo stolek. Drak si vedle pravé nohy postavil lavor, aby se pro něj nemusel natahovat přes celé jeviště.

„Zkusím to ještě jednou. Tedy jenom konec.“

Dorota přikývla.

Knedlík dostal svou vanu. Naklonil se nad modrý okraj a začal poskakovat na tlapě.

„Já neumím plavat!“ vypískl.

Matouš si teď vzpomněl na poslední větu, kterou měl říct vlastním hlasem. Už ji měl na jazyku. Jenže Dorota se zadívala do prázdného lavoru a poznamenala: „Vždyť tam není ani kapka.“

Matouš pomalu otočil knedlíkovou hlavu k ní.

„Ham,“ řekl Knedlík. „Já ji vypil.“

Dorota se rozesmála. Smála se tak, že si musela přidržet břicho, a Matouš se rozesmál s ní. Byla to docela nová odpověď. Žádné kouzlo, jen prázdný lavor a první divák, který se opravdu díval.

Když se Dorota zvedala pro košík, drak ji doprovodil ke vchodu. Mechový závěs pořád visel jen napůl.

„Příště ti ho dodělám,“ řekl.

„Hlavně připrav vodu pro Knedlíka.“

Matouš zamával loutkou. Až bude zvát dalšího diváka, nechá Dorotin kámen na místě. Prozatím měl v jeskyni přesně jednu řadu a přesně jedno dobré sedadlo.