Štěně a místo pro stín

Štěně Bobek si našlo na dvoře slunečný čtverec. Položilo do něj svou modrou hračku a chystalo se kousnout do jednoho jejího měkkého ucha. Vtom vedle sebe uvidělo další štěně. Bylo černé, placaté a ucho mu trčelo do úplně stejné strany. Bobek hračku pustil. Černé štěně udělalo totéž.

Bobek se opatrně posunul. Černé štěně šlo s ním. Zvedl tlapku. I ono zvedlo tlapku. Když Bobek odběhl ke kbelíku, protáhlo se mu mezi nohama a zase si lehlo vedle. „Já jsem si to místo našel první,“ oznámil mu. Placaté štěně neodpovědělo. Jen se mu po nose svezl list, který kolem přinesl vítr.

Na prahu odpočíval starší pes. Otevřel jedno oko. „Copak tam máš?“ „Někoho, kdo po mně všechno opakuje.“ Bobek udělal malý oblouček, aby černé štěně nechal vzadu. Nechal si vzadu jen hračku. Placatý návštěvník se držel vedle jeho nohou stejně věrně jako předtím. Bobek se raději vrátil blíž k prahu, kde už měl staršího psa na dosah.

Starší pes vstal a přešel na slunce. Na zemi vedle něj okamžitě vyrostl další tmavý pes. Byl mnohem větší. Bobek překvapeně zaklonil hlavu. „Ten je tvůj?“ „To je můj stín,“ vysvětlil pes. Zvedl ocas a stín jej zvedl také. Bobek si prohlédl svůj ocásek. Potom ten černý na dlažbě. Poprvé si všiml, jak přesně mají stejnou zatáčku.

Zkusil se posadit. Stín si sedl. Naklonil hlavu. Stín se naklonil. Bobek se pomalu natáhl na bok a černé štěně se rozložilo po kameni jako měkká deka. „A proč mě pořád vidí?“ zeptal se. Starší pes neřekl, že by bylo takové ptaní hloupé. Jen přešel pod světlou plachtu, která stínila jejich letní místo u zdi.

Bobek šel za ním. Pod plachtou se jeho černý obrys skoro ztratil. Podíval se vlevo i vpravo. Mezi tlapkami měl obyčejnou chladnou dlažbu. „On sem nesmí?“ „Tady nejsou tvoje okraje tak dobře vidět,“ řekl starší pes. Vrátil se kousek na slunce a Bobek sledoval, kde se tmavý tvar znovu ukáže. Nikam se přitom nemusel rozbíhat.

Vyšli spolu ještě jednou na kraj světla. Bobek si stoupl tak, že se jeho stín dotkl stínu staršího psa. Vypadali teď jako jeden podivný pejsek s několika ušima. Bobek nejdřív zavrtěl jen levým uchem. Pak oběma. Starší pes si sedl a nechal ho zkoumat, dokud se Bobek sám nerozhodl, že už má všeho toho vrtění dost.

Modrá hračka stále čekala u kbelíku. Bobek ji přinesl pod plachtu a položil si ji mezi tlapky. Bylo tam příjemně. Na slunci by mu placatý pejsek dělal společnost, ale teď chtěl odpočívat vedle skutečného psa. Starší kamarád si popolehl, aby se vešli oba. Bobek se přitulil k jeho boku a zavřel jedno oko.

Bobek si pootočil hračku měkkým bříškem vzhůru. Pod plachtou ji mohl klidně držet, aniž mu slunce svítilo přímo do očí.

Za chvíli se slunce posunulo. Pod okrajem plachty se objevila malá černá špička ouška. Bobek se na ni podíval. Už kvůli ní neskákal na všechny strany. Jen k ní posunul měkké ucho své modré hračky. Potom si zase opřel hlavu o tlapky. Kdyby stín ještě chvíli zůstal, měl tam aspoň něco pohodlného na hraní.