Lucie a buben pro tichý průvod

Bum! Bum! Bum!

Lucie měla na první úder připravenou levou nohu, na druhý pravou. U třetího si ale zakryla uši. Velký buben se pod parkovou stříškou rozléhal mnohem víc, než čekala.

Dneska měl parkem projít podzimní průvod. Děti nesly věnečky z listí, papírové praporky a jeden veliký koš se šiškami. Lucie si do kudrnatých hnědých vlasů zasunula žlutý list. Moc chtěla jít s nimi.

Táta stál poblíž lavičky. Lucie k němu přiběhla a počkala, až poslední úder dozněl.

„Já chci do průvodu,“ řekla. „Ale ne takhle blízko bubnu.“

„Můžeme jít spolu trochu stranou,“ nabídl táta. „Nebo se můžeme zeptat, jaká část cesty bude tišší.“

Průvod ještě nevyrazil. Lucie si sedla na lavičku a otevřela svou tašku. Měla v ní malý bubínek s měkkým plstěným potahem. Když na něj klepla prstem, odpověděl tichým dum.

Zkusila dvě dřevěné paličky. Zvuk byl ostřejší a připomínal ťukání na dveře. Lucie paličky uklidila a znovu použila prsty. Dum, dum. Takový zvuk se jí do uší vešel.

Jenže jak se přidá k ostatním? Velký buben její malý zvuk úplně schoval.

Paní zahradnice rozkládala na lavičce plánek cesty. Lucie si k ní přisedla. Průvod měl projít kolem altánu, podél záhonků a potom k fontánce.

„Tady je ta zahrada, kde si lidé chodí sednout potichu?“ ukázala Lucie.

„Přesně tady,“ přikývla zahradnice. „U ní jsme chtěli udělat zastávku.“

Lucie pohladila plstěný okraj bubínku. „Mohli bychom ten kousek projít jen s tichými zvuky? Já bych na něj mohla hrát prsty.“

Zahradnice se podívala na ostatní děti. „Pojďme se domluvit. Někdo se těší na velký buben a někdo naopak potřebuje chvilku klidu.“

Chlapec s velkým bubnem souhlasil, že podél zahrady položí paličky do koše. Holčička s chrastítkem nejdřív nechtěla. Dala si s výrobou tolik práce a ráda by ho vyzkoušela celé.

„U fontánky ho zase vezmeme,“ navrhla zahradnice. Ukázala jí místo na plánku. „Jen tenhle úsek půjdeme potichu. Předem si ukážeme, kde začíná a končí.“

To už holčičce dávalo smysl. Domluvili se na dvou znameních: u dřevěné lavičky půjdou paličky a chrastítko do koše, u fontánky je zase vyndají.

Když průvod vyrazil, Lucie šla s tátou několik kroků za velkým bubnem. Stále ho slyšela. Držela se ale dál od parkové stříšky, pod kterou zvuk předtím tolik duněl.

U lavičky zahradnice zvedla dlaň. Velký buben ztichl. Lucie položila prsty na plstěný potah.

Dum, dum.

Vedle ní zašustil listový věneček. Někdo jemně cinkl dvěma šiškami o sebe. Zahradou procházel celý průvod, ale Lucie přitom slyšela i kroky táty vedle sebe.

U fontánky koš zase otevřeli. Ozvalo se první hlasité bum. Lucie se lekla méně než předtím, přesto tátu vzala za ruku a ustoupili k boční pěšině. Byli domluvení, že tady mohou chvíli počkat.

Lucii spadl z vlasů žlutý list. Přistál na bubínku a při jejím dalším tichém úderu lehce poskočil.

Lucie ho na bubínku nechala. Když ji táta vedl vedle hlasitější části průvodu, ukázala mu list a jednou na plstěný potah klepla. Táta se k ní sklonil, aby to malé dum slyšel. List při úderu zase poskočil. Lucie si jeho pohyb schovala v hlavě stejně pečlivě jako cestu kolem tiché zahrady.