Králík Hugo a dva centimetry

Králík Hugo se pohyboval pomalu. Pomalu krájel mrkev, pomalu zavíral vrátka a při výletě vždycky našel nejvíc zajímavých kamínků. Ne proto, že by kamínky někdo schoval před ostatními. Hugo se jen stihl podívat pod listy.

Jednoho dne uviděl za plotem lesního skateparku lišky na prknech s kolečky. Zatáčely kolem modrého kuželu, jako by kreslily na zem veliké písmeno O. Hugo zůstal stát. Takhle klouzavě by se chtěl jednou projet také.

Nechtěl skákat. Nechtěl svištět ze strmého kopce. Chtěl objet jeden jediný kužel a vrátit se na místo, odkud vyjel.

Příští odpoledne přišel na začátečnickou lekci. Trenérka, jezevčice Marta, mu půjčila prkno a vybrala přilbu s otvory na uši. Nasadili chrániče na lokty i kolena. Hugo v nich vypadal, jako by měl čtyři maličké želví krunýře.

„Můžeme rovnou ke kuželu?“ zeptal se.

Marta ukázala na rovnou cvičnou plochu stranou od ramp. „Začneme tady. Dnes po jednom, aby měl každý místo. Nejdřív nastoupit a sestoupit, potom malý rozjezd a zastavení. Já budu u tebe.“

Hugo položil přední tlapku na prkno. To se kousek posunulo. Hugo se lekl a nechal zadní tlapku daleko za sebou. Teď stál jako dlouhý králičí most.

Marta prkno přidržela. „Sestup. Zkusíme to zatím na tomhle kousku gumové podložky, ať kolečka neujíždějí.“

Hugo nastoupil oběma tlapkami. Prkno stálo. To uměl dobře. Mohl tak zůstat klidně celé odpoledne, jenom by musel někdo přinést svačinu.

„Trochu povol kolena,“ řekla Marta. „A nechytej přilbu. Ta ti neutíká.“

Hugo spustil tlapky od uší. Povolil kolena. Prkno pod ním nepatrně zavrzalo. Přenesl váhu na špičky a na paty, nejdřív o tak malý kousek, že to bylo skoro tajné.

„Vidíš, prkno se naklání s tebou,“ řekla Marta.

Hugo to opravdu cítil. Nebyla to divoká věc, která mu chce odjet. Byl to kus dřeva, který odpovídá na to, jak na něm stojí.

Když z podložky přešli na hladkou zem, zase zapomněl na kolena. Napjal je jako dvě rovné mrkve. Marta ho požádala, ať sestoupí a nejdřív se malinko zhoupne vedle prkna. Hugo se zhoupnul. Potom udělal tentýž měkký postoj na něm.

Za plotem někdo zatleskal. Byla to liška, která právě dokončila svůj trénink na rampě. Hugovi se zatočily uši za zvukem a spolu s nimi se otočilo celé tělo. Jednou tlapkou včas sestoupil. Prkno Marta zastavila špičkou boty.

„Já jsem na to příliš pomalý,“ řekl Hugo.

Liška přišla k okraji plochy. „Já na začátku jela rovně i do zatáčky,“ svěřila se. „Kužel jsem míjela jako rychlík stanici.“

Hugo se zasmál. Představil si lišku, jak z prkna mává kuželu kapesníkem. Pak se podíval na své prkno. Modrý kužel zatím vypadal daleko. Vybral si bližší cíl: trhlinku v barvě, sotva dva centimetry před kolečkem.

„Můžu se nejdřív dostat jenom sem?“

„Můžeš,“ odpověděla Marta.

Ukázala mu drobné odstrčení zadní tlapkou. Hugo nechal přední na prkně a zadní se lehounce opřel o zem. Prkno popojelo. Trhlinka zmizela pod kolečkem. Hugo postavil zadní tlapku zpátky na zem, jak si nacvičili, a zastavil.

Dva centimetry. Možná tři. Hugo se cítil, jako by přejel most.

Ještě několikrát nastoupil, lehce se odstrčil a zase sestoupil. Mezi pokusy si odpočinul. Potom se projel o kus dál s oběma tlapkami na prkně. Marta šla vedle něj, než bezpečně zastavil.

Na modrý kužel ten den nedošlo.

Doma se maminka zeptala, jaká byla jízda. Hugo položil na stůl dva prsty těsně vedle sebe.

„Taková.“

Maminka se podívala. „To je hezký začátek.“

Večer si Hugo nakreslil do sešitu modrý kužel. Kolem něj udělal obrovskou smyčku a pak malou čárku. Ta znamenala dnešní cestu. Nejdřív ji chtěl vygumovat, protože na obrázku skoro nebyla vidět. Nakonec jí přikreslil dvě králičí stopy. Vedly k ní a zase od ní. Bylo přece potřeba také nastoupit a sestoupit.

Druhý den potkal lišku u pekárny. Zeptala se ho, jestli příště přidá další dva centimetry. Hugo už poznal, že si z něj neutahuje. „Možná čtyři,“ řekl. „Ale spočítám si je sám.“ Liška mu přinesla od pekaře housku, kterou zrovna zapomněl na pultu. Hugo ji schoval do tašky. Na svůj pomalý oběd potřeboval stejně dost času jako na jízdu.

Další lekci si zopakoval rozjezd i zastavení. Až potom ho Marta vedla po širokém namalovaném oválu kolem kuželu. Hugo se díval před sebe, povolil kolena a přenesl váhu tak jemně, jako to zkoušel na podložce. Zatáčka nebyla dokonalá. Jednou sestoupil, prkno srovnal a znovu vyjel.

Když konečně dojel zpátky, modrý kužel zůstal uprostřed oválu jako ostrůvek.

„Objel jsem ho,“ vydechl Hugo.

Liška od plotu zamávala. Hugo jí zamával až potom, co sestoupil z prkna. Pak se sehnul pro maličký kamínek na okraji plochy.

Ten si ostatní zase nevšimli.