Jonáš a velryba z modrých kachliček

Na dně malého výukového bazénu bydlela velryba. Měla modrá záda, bílé bříško a ocas z pěti tmavých kachliček. Nikdy neodplavala dál než k odtokové mřížce. Jonáš ji znal už ze tří lekcí plavání, ale ještě se k ní nedostal tak blízko, jak by chtěl.

Stával u mělkého kraje. Voda mu sahala kousek nad pas a pod nohama měl pevné dno. Instruktorka Hanka byla s dětmi ve vodě. Dnes přinesla krabičku pěnových rybek, které plavaly na hladině. Jedna byla žlutá a měla legračně velikou ocasní ploutev.

„To je zásilka pro velrybu,“ zašeptal Jonáš mamince, než vešel s Hankou do bazénu.

Maminka si sedla na lavičku za sklem. Zvedla palec. Jonáš věděl, že tam zůstane celou lekci. Na mokré podlaze šel pomalu a k bazénu sestoupil po schůdcích, jak byli domluvení.

Hanka dala každému rybku. Nejprve je děti po hladině opatrně posouvaly dlaní. Pak zkoušely foukat do vody před nimi. Žlutá rybka se zatočila a vyrazila bokem, místo aby jela rovně.

„Ta moje neumí číst jízdní řád,“ řekl Jonáš.

„Možná je na prohlídce,“ odpověděla Hanka. „Kde má velryba hlavu?“

Jonáš se podíval pod hladinu přes svoje plavecké brýle. Velrybí hlava byla kousek před ním. Jenže když se narovnal, kvůli pohybu vody vypadala mnohem dál. Hanka ukázala na velký modrý čtverec u stěny. Tam byl konec jejich mělké dráhy. Za vymezený prostor dnes nikdo neplaval.

„Dneska si zahrajeme na malé moře,“ řekla. „Každý si se mnou vybere, jak dlouhou cestu chce zkusit. Můžete jít, jet s deskou nebo na chvíli plavat. Já budu vždycky vedle vás.“

Jonáš se hned přihlásil k cestě od velrybího ocasu až k hlavě. Tím chtěl mamince za sklem ukázat, že už není žádný začátečník. Doma si kreslil ponorky, které obepluly celý papír. Přece nezůstane stát u jednoho modrého čtverečku.

Nejdřív jela jeho kamarádka Sára. S Hankou si vybraly krátkou trasu podél kraje. Sára držela pěnovou desku a na ní červenou rybku. Na konci se postavila, zamávala a pak došla ke schůdkům. Jonáš si všiml, že se usmívá. Přitom neobjela ani půl velryby.

Potom přišel na řadu on. Položil žlutou rybku na desku. Hanka zůstávala nablízku a připomněla mu jejich domluvené zastavení. Jonáš se odrazil. Začal kopat nohama rychle, jako by mu voda měla utéct.

Rybka na desce poskočila. Jonáš zvedl hlavu. Ruce ztuhly. Místo dlouhé výpravy se chtěl hned postavit. Hanka mu pomohla zastavit tam, kde bezpečně dosáhl na dno.

„Já jsem to zkazil,“ zamumlal.

Hanka zůstala vedle něj. „Zastavil ses, když jsi potřeboval. Teď mi řekni, co bylo nepříjemné.“

Jonáš si posunul brýle. „Spěchal jsem. A rybka poskakovala.“

Žlutá rybka se od desky odlepila a poklidně plula kolem jeho ramene. Vůbec se netvářila, že se nějaká výprava pokazila.

„Můžeme jí dát menší moře,“ navrhla Hanka.

Jonáš zavrtěl hlavou. Nechtěl menší. Chtěl veliké, se všemi pěti tmavými kachličkami na ocase. Jenže když se znovu podíval k hlavě, připadala mu pořád daleko. Sára mezitím počkala u schůdků a pohupovala červenou rybkou na dlani.

„Já jsem vezla oběd jenom k uchu,“ oznámila. „Aspoň myslím. Ta velryba nemá ucho nakreslené.“

Jonáš se zasmál. Prohlédl si obraz na dně. Vedle velrybího bílého břicha byl drobný modrý čtvereček, který trčel z obrysu. Vypadal jako knoflík na kabátě.

„Já pojedu ke knoflíku,“ rozhodl se.

„Opravdový knoflík tam není,“ ujistil Sáru. „Jen ten modrý čtvereček.“

„Já vím,“ řekla Sára. „Ale je to dobrá zastávka. Kdyby si ta velryba chtěla zapnout kabát, přesně tam by sáhla.“

S Hankou vybrali krátkou trasu mezi dvěma známými místy při kraji. Žlutou rybku tentokrát vezla sama Hanka na dlani. Jonáš si vzal desku a nemusel hlídat žádný poskakující náklad. Nejdřív si všechno prošli v mělké vodě. Potom se vrátili na začátek.

Jonáš se nadechl tak, jak to s Hankou už trénovali. Neudělal velikánský závodní start. Jen klidně vyrazil, s instruktorkou hned vedle. Díval se na modrou barvu pod sebou a nohy zkoušel pohybovat pomaleji. Když dorazili k vybranému místu, postavil se.

„Knoflík,“ oznámil.

Hanka přisunula rybku. Jonáš ji položil na hladinu nad modrý čtvereček. Voda s ní zatočila a oranžové světlo ze stropu jí na okamžik obarvilo ocásek.

Za sklem maminka zamávala. Jonáš jí neukazoval, jak daleko doplaval. Ukazoval dolů na knoflík. Maminka samozřejmě přes vodu nerozuměla ani slovo, ale usmívala se tak jako tak.

Na konci lekce měli všichni zvířátka zase odevzdat. Jonáš stáhl svoji rybku z hladiny a uložil ji do krabičky. Představoval si, jak se velryba dole protahuje. Nemusela už čekat na zásilku přes celý oceán. Malý oběd jí někdo přivezl rovnou k břichu.

V šatně si Jonáš soukal suché ponožky na nohy. Jedna se mu obrátila naruby a palec zůstal uvnitř jako v kapse. Maminka trpělivě počkala.

„Příště zkusíš celou velrybu?“ zeptala se.

„Možná zase knoflík,“ odpověděl Jonáš. „A možná ještě kousek. Hanka mi pomůže vybrat.“

Pak nakreslil prstem na zamlžené zrcadlo velrybu. Ocas jí udělal pořádně veliký. Ale doprostřed břicha přidal malinký knoflík, aby poznal, kde už byl.