Královna a host v tichých botách

Královna Nora se každý večer procházela zámeckou zahradou v měkkých botách. Na záhonech rostly květy, které uměly zvonit. Červené zacinkaly, když se někdo dotkl stonku. Žluté zazvonily, když na ně dopadla kapka. Bílé zněly jen ve větru.

Nora jejich zvuky znala. Sázela je po skupinách, aby na jaře zahrada nehrála všechno najednou. Pod oknem ložnice nechala jen obyčejnou mátu a u cesty k bráně červené květy. Ty jí připomínaly, když někdo příliš zkracoval zatáčku.

Jednou večer uviděla na konci pěšiny malou tmavou postavu. Ježek nesl v tlamě utržený popruh z královnina zahradního koše. Nora jej odpoledne marně hledala.

Ježek položil popruh před její botu a pospíchal pryč.

„Počkej,“ řekla. „Ani jsem ti nepoděkovala.“

Ježek zastavil za květináčem.

„Já se nerad představuju,“ odpověděl. „Při představení všichni koukají.“

„Tak se představím já. Nora.“

„Vím. Máš na všech koších korunku.“

Potom se ježek ztratil v živém plotě. Nora se smála ještě cestou do zámku. Opravdu měla na každém koši malou vypálenou korunu. Člověk nemusel být dvorní posel, aby si toho všiml.

Druhého dne vymyslela pro svého pomocníka překvapení. U zahradníkovy kůlny bývalo mělké napajedlo a vedle něj suché místečko pod lavičkou. Nora tam chtěla přichystat vodu a misku ježčího krmení od zahradníka. Žádný velký stůl, žádný proslov. Jen dobrou noční večeři.

Ale zahradní slavnost podle ní potřebovala cestu z květin. Přenesla v květináčích červené zvonky a postavila je po obou stranách pěšinky. U napajedla přidala bílé. Vypadalo to krásně. I šnek by poznal, že tudy přichází vzácná návštěva.

Za soumraku si Nora sedla na vzdálenou lavičku. Chtěla ježka jen zdaleka zahlédnout, aby věděla, zda krmení našel.

Z plotu zašustily suché lístky.

Něco zavadilo o první červený stonek. Cink!

Ježek zůstal stát.

Otočil se bokem a zkusil projít mezi dvěma květináči. Cink, cink!

Zamířil zpět k plotu. Vítr přeběhl přes bílé květy. Celá ulička se rozezněla, jako by pod lavičkou někdo oslavoval narozeniny dvaceti maličkých zvoníků.

Ježek zmizel.

Nora zůstala sedět s rukama v klíně. Přichystala mu hostinu, ke které se nedalo tiše přijít. Znal ji sotva dva večery a ona už mu hrála na uvítanou, ačkoli jí jasně řekl, že se nerad představuje.

Ráno zůstala miska nedotčená. Zahradník ji umyl a dal čerstvou vodu.

„Možná nemá hlad,“ řekl.

„Možná nemá chuť na slavnost,“ odpověděla Nora.

Květináče neodnesla hned všechny. Nejdřív si klekla k zemi, aby viděla pěšinu z ježčí výšky. Mezi stonky byly mezery, které jí připadaly široké, ale pichlavým zádům stačit nemusely. A za květináči nebylo vidět pod lavičku. Odtud musela miska vypadat jako něco schovaného za plotem.

Nora otevřela uličku tím, že přenesla červené květy na druhou stranu trávníku. Bílé postavila k bráně, kde mohly zvonit do větru. U lavičky nechala jen mátu a dva nízké hladké kameny, aby na misku bylo vidět.

Zahradník přivezl prázdný vozík. „Kam dáme ty velké květináče?“ zeptal se.

Nora mu ukázala místo u altánu. V poledne se tam scházeli hosté na čaj a zvonění jim nebude překážet. Každý červený květ přidržela u země, aby se stonek nezlomil. Zahradník vezl květináče pomalu, jeden po druhém.

Na kraji trávníku zůstal jediný zapomenutý červený zvonek. Nora kolem něj přejela lemem šatů a hned jej uslyšela. Vrátila se tedy i pro ten poslední. Chtěla nechat volnou celou cestu, od díry v plotě až po lavičku, nikoli jen její prostředek.

Nakonec vzala koště a shrnula napříč cestou suché listí. Pak se zarazila. Ježkovi listí nevadilo, chodil v něm každou noc. Vrátila je k okraji a vyčistila jen kameny, o které sama zakopávala.

Při přenášení zacinkala celá zahrada. Nora se tentokrát zvukům smála. Teď byla řada na ní, aby dělala rámus, a ježek si zatím mohl nerušeně spát někde v plotě.

Večer připravila zahradníkovo krmení znovu. Sama si sedla na lavičku u brány, odkud na misku neviděla. Na klíně měla roztržený zahradní koš. Opravený popruh potřeboval ještě jeden pevný steh.

Nějakou chvíli se nic nedělo. Nora protáhla jehlu a pečlivě utáhla nit. Bílé květy u brány v lehkém větru hrály. Na vzdálené pěšince se ozvalo tiché šustění.

Nora hlavu nezvedla.

Druhý steh udělala o trochu pomaleji. Pak zavázala uzel. Vodu v napajedle uslyšela až teď: drobné mlaskání a tiché cinknutí misky o kámen. To nebyly květiny.

Když konečně schovala jehlu do pouzdra, přisunul se jí k botě suchý list. Za ním stál ježek.

„Jmenuju se Hubert,“ řekl.

Nora položila koš vedle sebe. „Děkuju za popruh, Huberte.“

Ježek očichal její měkkou botu. „Tahle nezvoní.“

„Na noční návštěvy moje nejlepší.“

Hubert se vrátil ke své večeři. Nora si ještě chvilku šila koš, i když už na něm skoro nebylo co spravovat. Bílé květy u brány zacinkaly. Tentokrát hrály za jejími zády a cesta k misce zůstala úplně tichá.