Kristýna a divadlo pro jednoho medvěda

Kristýna dostala od tety jednu loutku. Hnědého medvěda s kulatým čumákem a tlapami tak širokými, že by mohl obejmout půlku jeviště. Jeviště si Kristýna udělala z nízkého stolku. Přes jeho přední stranu přehodila zelenou látku a za ni si klekla.

V sobotu měly přijít tři děti ze sousedství. Kristýna jim slíbila představení o medvědovi, který jde pro hrášek. Příběh si vymyslela při obědě, když se jí jeden hrášek zakutálel za talíř. Divadelní medvěd měl potkat zahradnici, převozníka a starou paní, která hlídá zahrádku. Nakonec měl přinést hrášek domů v klobouku.

Jenže loutku měla jedinou.

Zkusila na ruku navléknout ponožku. Neudržela se jí tam. Pak připevnila oči na dřevěnou vařečku, ale připadala jí pořád jako vařečka, která se přišla podívat do divadla.

„Potřebuju ještě tři loutky,“ oznámila tetě po telefonu.

„Já mám jen toho medvěda,“ řekla teta. „Ale kdysi mi zahrál i krále.“

„Medvěd krále?“

„Měl na to docela vhodné břicho.“

Kristýna zavěsila a podívala se na hnědou loutku. Medvěd měl opravdu slavnostní břicho. Na zahradnici jí však nestačilo představit si korunu.

Vytáhla krabičku s kousky látek. Našla červený šátek, malý modrý čtvereček a proužek žluté stuhy. Dala medvědovi šátek kolem krku. Najednou vypadal jako někdo, kdo ráno vyšel na cestu. Přehodila mu modrý čtvereček přes hlavu. Teď vypadal jako někdo, komu na zahradě začalo pršet.

„Dobrý den, jdu pro hrášek,“ řekla hlubokým medvědím hlasem.

Loutku schovala pod stolek. Uvázala jí na hlavu šátek a vysunula ji z druhé strany.

„Tak to musíte přes řeku,“ odpověděla vysokým hlasem.

Potom se zarazila. Když medvěda zase schová a převlékne, kdo mezitím řekne, co se stalo? V jevišti zůstala prázdná díra. Zkusila přehazovat šátek rychleji. Uzel se jí utáhl, medvěd přišel o jednu tlapu v rukávu a zahradnice do svého nástupu funěla.

Kristýna položila loutku na stůl. „To je moc práce pro jednoho medvěda.“

Maminka právě přinesla misku jablek. „A pro jednu Kristýnu taky. Nemusíš všechno říkat tím medvědem.“

Kristýna zůstala zticha. Pak vylezla zpoza stolku, postavila se vedle jeviště a řekla svým obyčejným hlasem: „Medvěd šel a šel, až došel k řece.“

Znělo to docela dobře. Nemusela přitom mít na ruce nic.

Začala zkoušet znovu. Medvěd odešel ze scény, Kristýna vstala a vyprávěla, co cestou viděl. Přitom mohla loutce v klidu změnit šátek. Převozník měl žlutou stuhu kolem břicha a vařečku jako veslo. Zahradnice červený šátek na hlavě. Jenže stará paní ze zahrádky už nebyla potřeba. Uměla by říct skoro totéž co zahradnice. Kristýna ji z příběhu vynechala.

Na konci zkoušky zjistila ještě jednu věc: nemá medvědí klobouk, do kterého by hrášek nasypala. Chvíli přemýšlela o víčku od sklenice. Potom se podívala na červený šátek. Jeho čtyři rohy se daly svázat do uzlíčku.

V pátek večer ukázala začátek mamince. Ta si sedla až ke dveřím. Odtamtud totiž skoro nebylo vidět vařečku, kterou Kristýna držela vodorovně za medvědovými zády. „Vidím pána se žlutým páskem,“ hlásila maminka. „Ale zatím nevím, že je u vody.“

Kristýna vystrčila veslo před loutku a udělala s ním pomalé nabrání. „Nastupovat, loď čeká!“ zabručela. Maminka zvedla obě nohy, jako by právě překračovala okraj loďky. Kristýna se rozesmála a málem pustila medvěda do modré látky. Takhle tedy pozná, jestli diváci rozumějí. Ne podle toho, jak rychle stačí měnit převleky, ale podle toho, co dokáže ukázat. Při další zkoušce nechala převozníka nejdřív zavolat a pak chvíli čekat na cestující.

V sobotu diváci usedli na polštáře. Byli přesně tři, zato každý se zeptal nejméně na dvě věci.

„Kolik tam bude medvědů?“ chtěl vědět Radek.

„Jeden,“ odpověděla Kristýna. „Bude mít hodně práce.“

Medvěd se uklonil a vyrazil pro hrášek. U řeky Kristýna vysunula na jeviště modrou látku. Pod ní vlnila prsty volné ruky. Pak se objevila loutka se žlutou stuhou a vařečkou.

„Já ale myslela, že jde pro hrášek!“ ozvala se Terezka.

Kristýně se stáhl žaludek. Převozník opravdu vypadal pořád trochu jako medvěd. Mohla by rychle říct, že je to někdo úplně jiný. Jenže měl stejný čumák.

„Tenhle medvěd dnes hraje převozníka,“ řekla. „Poznáte ho podle vesla.“

Terezka přikývla tak vážně, jako by kontrolovala opravdové lodní lístky.

Převozník tedy převezl cestovatele přes řeku. Kristýna oba nikdy neukázala najednou. Vyprávěla, jak se loď houpá, a nechala modrou látku chvíli vlnit samotnou. Děti se přitom houpaly na polštářích také.

Zahradnice nakonec hrášek darovala do červeného šátku. Byl jenom jako, takže se žádný nemohl zakutálet pod skříň. Medvěd si uzlíček přehodil přes rameno a došel domů. Tam zjistil, že si po cestě zapomněl rozvázat šátek, a tak si k večeři nejdřív očichával uzel.

Děti se rozesmály. Kristýna medvěda uklonila. A pak se uklonila i ona sama, pořádně, celým tělem.

„A příště?“ zeptal se Radek.

Kristýna si prohlédla loutčino spokojené břicho. „Příště možná král. Ale dneska už má po práci.“