Krtek a pískající kořen

Krtek si právě rovnal přezůvky, když se u dveří ozvalo fíí. Zvedl hlavu. Nikdo tam nestál. Jen z hlíny vyčníval starý kořen, podobný zahnutému nosu.

„Zvláštní návštěva,“ řekl krtek. „Ani nezaklepe.“

Vyšel ven a přiložil ke kořeni ucho. Kořen mlčel. Krtek na něj jemně ťukl tlapkou. Nic. Když se však narovnal, znovu se ozvalo fíí. Tentokrát mu zároveň zavlál šátek na krku.

„Zkus to ještě jednou,“ požádal vítr.

Vítr na požádání nefoukal. Krtek tedy počkal. Seděl na zápraží, pozoroval koneček šátku a držel v tlapce hrneček. Jakmile se šátek zvedl, kořen zapískal.

Krtek se podíval pozorněji. Starý kořen byl uvnitř dutý. Kousek nad zemí měl malý otvor a na druhém konci prasklinku. Vzduch jimi procházel jako maličkou píšťalkou.

Přiběhla myška s košíčkem. „Volal jsi?“

„Já ne. Tenhle nos.“

Myška se zasmála. Chtěla si zvuk poslechnout, ale kořen právě zase mlčel. Krtek nad něj nastavil hrneček. Příští poryv zasáhl hrneček, nikoli otvor. Pískání se neozvalo. Když hrneček odsunul, bylo tu znovu.

„Dá se mu nasadit čepička,“ usoudila myška.

Našli prázdnou žaludovou mističku, která na otvor pěkně pasovala. Krtek ji položil vedle kořene na plochý kamínek, aby ji neztratil v trávě.

Odpoledne měla myška přijít na čaj. „Až půjdu kolem, sundám mu čepičku,“ navrhla. „Když bude foukat, uslyšíš, že už jsem blízko. Když foukat nebude, normálně zaklepu.“

Krtek přikývl. To bylo znamení, kterému rozuměl. Vzal čepičku z kamínku a nasadil ji na otvor v kořeni. Při dalším poryvu zůstal kořen potichu.

Později se ozvalo fíí. Krtek nalil čaj a přinesl druhý hrneček. Než došel ke dveřím, zaznělo ještě drobné ťukání. Myška pro jistotu zaklepala také.

Kořen dostal zpátky čepičku, hrneček své místo na stole. Uvnitř domečku bylo slyšet už jen cinknutí lžiček.