Lemur a slavnost rozkývaných ocásků

Lemur Kvido si přál, aby na letošní lesní slavnosti vlálo co nejvíc pruhovaných ocásků. Ne ovšem jako praporky. Chtěl, aby se všichni houpali.

Na kraji mýtiny našel silnou nízkou větev. S tetou Nelou přes ni přehodili dvě pevné liány a mezi ně zavěsili široké sedátko ze staré rozsochy. Pod houpačkou ležel měkký písek. Kvido ho tlapkami uhrabal do kruhu a uprostřed nakreslil hvězdu.

„Zahoupáme se nad hvězdou,“ řekl. „A každý při návratu zamává ocasem.“

Nela si sedla první a liány prohlédla při zatížení. Potom se vystřídala s Kvidem. Ten se rozjel tak ochotně, že jeho ocas brzy opisoval veliké pruhované oblouky.

„Přesně takhle to bude!“ vykřikl.

Za chvíli přišel lemur Bruno, jeho mladší sestra Mína a malé mládě Dany s maminkou. Bruno nesl dvě kokosové skořápky. Chtěl na ně při houpání bubnovat. Mína přinesla žluté květy a Dany zelený lístek, který se mu zdál jako nejkrásnější vstupenka.

Kvido zavěsil květy na vedlejší keř. Pak zavolal Danyho na první jízdu. Maminka mu pomohla usadit se a zůstala u houpačky. Dany oběma předníma tlapkama pevně svíral liánu.

Kvido postrčil sedátko stejně jako před chvílí své vlastní. Dany vyletěl nad hvězdu, přestal se smát a přitáhl si ocas k bříšku.

„Menší,“ pípl při návratu.

Maminka sedátko zachytila. Kvido se zastavil s tlapkami ve vzduchu.

„Menší hvězdu?“

„Menší houpání,“ řekl Dany. Zelenou vstupenku měl pořád přilepenou na chodidle.

Kvido přikývl. Zkusil ho postrčit jen jednou tlapkou. Sedátko se tentokrát pohnulo trochu méně. Dany ale stále seděl jako přivázaný uzlík a díval se dolů. Požádal, že by chtěl vystoupit.

Bruno zatím postavil skořápky do písku a usedl na houpačku s Mínou. Kvido ji odstrčil jako předtím. Jenže dvě větší těla se nad hvězdu skoro nerozjela. Bruno trochu popojel dozadu, Mína dopředu a sedátko se natočilo do strany.

„Naše houpačka zatáčí,“ zasmála se Mína.

Bruno chtěl pomoci a zakopl nohama právě ve chvíli, kdy je Mína natáhla. Jeden se přitáhl, druhý odstrčil. Houpačka se zavrtěla a zůstala viset nad prostředkem hvězdy.

Kvido si sedl do písku. Jeho nápad fungoval nádherně, dokud se houpal sám. Teď měl slavnost tři hosty a ani jeden nebyl pořádně rozhoupaný.

Nela usedla vedle něj.

„Když jsem seděla já, taky jsem potřebovala jinak postrčit než ty,“ připomněla mu.

Kvido se podíval na maličkého Danyho a pak na dva kamarády, kteří se stále pokoušeli posunout každý jinam. Vyskočil.

„Bruno, přineseš bubny? Budeme zkoušet něco po jednom.“

Nejdřív si sedla Mína sama. Kvido ji lehce postrčil a Bruno ťukal skořápkami, když se sedátko vracelo. Ťuk. Dopředu. Ťuk. Zpátky. Mína brzy našla chvíli, kdy má nohy natáhnout a kdy je přitáhnout.

Pak vystoupila a zkusil to Bruno. Ten se rozhoupal pomaleji, ale široké sedátko pod ním zůstávalo rovně. Při třetím návratu zamával ocasem tak slavnostně, že Kvidovi vymetl z písku polovinu hvězdy.

„Výborně,“ řekl Kvido. „Jen výzdobu nemusíš uklízet už teď.“

Dany seděl s maminkou u keře. Na velkou houpačku se vracet nechtěl. Kvido k němu přišel a nabídl mu bubny, ale Dany se díval na mírně pohupující konec volné liány.

„Já bych chtěl houpat,“ řekl. „Jenom trošičku.“

Teta Nela ukázala Kvidovi dvě nižší větve opodál. Společně mezi ně zavěsili malou látkovou síť, kterou jindy používali na spadané ovoce. Nela ji vyzkoušela tlakem dlaní, maminka se posadila vedle a Dany vlezl dovnitř. Nohama se skoro dotýkal písku.

„Takhle?“ zeptal se Kvido a posunul síť o kousek.

Dany přikývl. Síť se vrátila. Kvido počkal, pak ji maličko postrčil znovu. Zelený lístek spadl z Danyho nohy na zem. Mládě se zasmálo a nechalo ocas viset přes okraj. Při každém návratu se pruhovaná špička líně přehoupla ze strany na stranu.

Odpoledne měla slavnost dvě stanoviště. U širokého sedátka se střídali velcí lemurové a Bruno mezi svými jízdami bubnoval. U nízké sítě se střídala mláďata. Mína jim podávala žluté květy, které mohla po houpání přenést na dalšího návštěvníka.

Bruno a Mína se později rozhodli zkusit společnou jízdu ještě jednou. Usedli stejně daleko od obou lián a domluvili se, že budou natahovat nohy podle Mínina hlasu. Kvido jim pomohl začít. Tentokrát se nerozjížděli každý jinam. Široké sedátko se pomalu rozhoupalo a pod ním se míhaly čtyři paty v jedné řadě.

Kvido chtěl všem ukázat společný mávací konec. Nechal proto bubny na chvíli ztichnout. Jedna houpačka se vracela rychleji, druhá pomaleji. Chvíli čekal. Když se obě přiblížily k prostředku, zvedl ocas.

Čtyři pruhované špičky zamávaly skoro najednou. Danyho se opozdila, ale o to déle zůstala ve vzduchu.

Kvido si znovu prohlédl rozmazanou hvězdu v písku. Jeho vysněná slavnost se na ni vůbec nevešla. Rozhlédl se po mýtině, kde se ocásky pohupovaly na dvě strany, a přikreslil hvězdě další cíp.