Liška a cesta přes sedm kaluží

Liška měla na stole hotový větrník. Vystřihla ho z tenkého papíru, každý cíp pomalovala jinou barvou a prostředek připevnila na hladkou větvičku. Když do něj zlehka foukla, roztočil se tak pěkně, až jí pod nosem zamihotal zelený proužek. Byl pro zajíce, který se právě nastěhoval do domku za lesem.

„Do okna ti zatím kouká jen klika,“ řekla mu včera. „Přinesu ti něco, co se hýbe.“ Zajíc slíbil jablečný čaj. Liška zase slíbila, že přijde odpoledne. Jenže celé dopoledne pršelo. Kapky bubnovaly do střechy, voda klokotala v okapu a liška přesouvala hotový větrník dál a dál od otevřeného okna.

Když déšť ustal, položila větrník na pevný kousek kůry. Přikryla jej širokým lopuchovým listem, okraje opatrně přehnula a balíček volně převázala lýkem. Papírové cípy uvnitř měly dost místa. Potom si oblékla pláštěnku barvy zralé meruňky. Balíček nesla před sebou oběma tlapkami, jako kdyby v něm spalo něco s dlouhými vousky.

U starého dubu se cesta dělila. Vlevo vedla krátká pěšina lesem rovnou k zajícovu domku. Vpravo se stáčela k sadu a pokračovala po štěrkové cestě podél plotu. Tudy chodil zahradník s vozíkem. Byla to pořádná oklika. Liška se podívala na obě cesty a vykročila vlevo. Tou pěšinou přece chodila skoro každý den.

Tentokrát ji však málem nepoznala. Mezi kořeny se lesklo sedm kaluží. Některé byly kulaté, jiné se táhly přes pěšinu jako rozlitá polévka. V jedné se zrcadlila bříza, v další plaval žlutý list. Nad všemi visely mokré větve. Liška se zastavila a přitiskla si suchý balíček k pláštěnce.

První pokus vypadal docela snadně. Z vody vyčnívaly světlé kameny a liška si pamatovala, že podél nich býval suchý proužek hlíny. Položila balíček na široký pařez pod hustou jedlí, vzala klacík a z pevného břehu prozkoumala cestu. Jeden kámen se pod klacíkem zakýval. Další nebyl kámen vůbec, jen světlý chomáč listí.

Liška si dřepla a odhrnula kapradí. Suchý proužek pod ním zmizel v rozmáčené hlíně. Na zpáteční cestě k pařezu musela vytáhnout tlapku z bláta, které udělalo hlasité mlask. „Tebe na čaj nepozvali,“ pověděla mu. Otřela si tlapku do trávy a zkontrolovala balíček. Pod jedlí zůstal docela suchý.

Opodál ležel dlouhý kus odpadlé kůry. Liška ho několikrát viděla a vždycky si říkala, že připomíná most. Teď jej přitáhla ke kaluži. Jeden konec opřela o pevný břeh, druhý dosáhl k vyvýšenému kořeni na protější straně. Z dálky vypadal ten most skoro slavnostně. Chyběly mu už jen zábradlí a praporek.

Liška na něj zatlačila klackem. Kůra se prohnula a z jejího středu vystříkla voda. Když zatlačila o kousek víc, ozvalo se tiché křupnutí. Liška ji stáhla zpátky na břeh. Most se hodil nanejvýš pro mravence. Přiložila k němu dva kamínky, aby se nekutálel, a mravenec, který právě přicházel, po něm opravdu přešel.

„Tak aspoň někdo,“ zamumlala liška. Sedla si vedle pařezu a poslouchala kapání. Voda byla klidná a po hladině pomalu plul kousek větvičky. Lišce bleskl hlavou třetí nápad. Nemusela by nést balíček nad vodou. Mohla by jej poslat po vodě a sama ho vést z břehu dlouhou větví.

Našla plochý kus suchého dřeva. Než by na něj položila větrník, chtěla vor vyzkoušet. Naložila tedy doprostřed šišku a malý kamínek. Dřevo pěkně plavalo. Jakmile je však zkusila větví přistrčit do strany, zachytil se roh o ponořený kořínek. Vor se naklonil, šiška spadla do vody a kamínek zmizel s drobným žbluňknutím.

Liška přitáhla prázdné dřevo zpátky. Podívala se na suchý listový balíček a představila si, jak se barevné papírové cípy položí na hladinu. Uvnitř jí bylo trochu těsno. Tolik práce s mostem a vorem, a pořád seděla skoro na stejném místě. Zajícův komín přitom vykukoval mezi stromy tak blízko, že by na něj dohlédla i bez přimhouření.

Zvedla balíček a vyšla několik kroků směrem ke komínu. Pěšina se před ní leskla dál. Pak se otočila. Za jejím ocasem stál starý dub a za dubem začínala cesta k sadu. Vybavila si zahradníkův vozík, jeho široká kola a štěrk, který pod nimi vždycky tak hlasitě chroupal. Tam voda nestávala ani po dlouhém dešti.

„Čaj se dá přihřát,“ řekla liška. Vydala se zpátky k rozcestí. Bylo jí líto opouštět pěšinu, když už u ní strávila tolik času. U dubu ještě jednou zahlédla zajícův komín. Potom zahnula k sadu. Balíček držela rovně a tentokrát se dívala hlavně na to, kam pokládá tlapky.

Štěrková cesta byla pevná. Vedla vzhůru kolem rybízových keřů a pak podél plotu. Liška se držela dál od mokrých větví. U vrátků musela položit balíček na suchou kamennou zídku, aby odsunula zástrčku. Nikam nepospíchala. Když vrátka zavřela, všimla si, že ze sadu vidí dolů na lesní pěšinu. Sedm kaluží tam svítilo mezi stromy jako sedm malých oken.

U zajícova domku právě začal čaj v konvici podruhé zpívat. „Už jsem tě vyhlížel,“ řekl zajíc a odsunul ze stolu misku. Liška položila balíček na uvolněné místo. „Já jsem tě taky vyhlížela. Z druhé strany kaluže.“ Pak opatrně rozvázala lýko. Široký list se rozevřel a pod ním ležel větrník se všemi cípy pěkně rovnými.

Zajíc ho postavil k oknu. Nejdřív se nehýbal. Zajíc foukl tak prudce, až mu spadlo ouško do očí, ale trefil jen větvičku. Liška natočila větrník k pootevřenému křídlu okna. Dovnitř přišel slabý vánek ze sadu. Barevné cípy se rozběhly a zelený proužek zajícovi zamihotal přímo pod nosem.

Pili čaj a liška vyprávěla o kameni, který nebyl kamenem, o mravenčím mostě i o šišce, která se vykoupala místo větrníku. Zajíc se nejvíc smál tomu pozvanému blátu. Když potom vyprovázel lišku ke dveřím, podíval se na lesní pěšinu. „Půjdu s tebou kousek přes sad,“ řekl. „Ještě jsem dnes neslyšel chroupat štěrk.“