Putování malého dešťového mráčku

V tom kraji, kde si mraky po ránu rovnaly bříška o hřbety kopců, žil malý dešťový mráček. Byl modrošedý a na jedné straně měl kulatou bouličku, kterou si nikdy neuměl uhladit. Když se těšil, boulička mu poskočila. Dnes poskakovala od svítání. Mráček totiž poprvé nesl vlastní déšť. Měl ho schovaný v bříšku a chtěl jej někam celý vysypat.

„Připraven?“ zeptal se ranní větřík. Přiletěl z údolí a nesl vůni sena. Mráček se vypnul, až vypadal jako polštář na výstavě. „Úplně. Umím kap, kap a potom pořádné ššš!“ Větřík mu načechral okraje. „Tak mi ukaž, kam chceš.“ Pod nimi se táhly louky, vesnička, zahrady a malý rybník. Mráček hned ukázal kulatou bouličkou k vodě. Tam přece udělá nejkrásnější kolečka.

Nad rybníkem zastavili. Mráček si představoval, jak bude déšť bubnovat na hladinu a žáby mu zatleskají. Pustil tři zkušební kapky. Žbluňk, žbluňk, žbluňk. Jedna žába vykoukla z trávy. „Ještě další?“ zeptala se. Mráček se rozzářil. „Mám jich plné břicho!“ „Já myslela další déšť,“ odpověděla žába. „Celou noc tady pršelo. Podívej, kam až sahá voda.“

Mráček se naklonil. Rybník byl plný až po plochý kámen, na kterém žáby obvykle sedávaly. Kámen skoro zmizel. Na břehu stály mokré stonky a pod vrbou se leskla veliká kaluž. Mráček si první deštík zase schoval. Kolečka by byla krásná. Jenže žába se právě snažila najít suché místo na snídani. Vylezla na vystouplý kořen a otřela si tlapky do listu.

„Tak tedy jinam,“ rozhodl se mráček. Větřík jej odnesl nad vesnici. U kovové střechy malé kůlny se zastavili znovu. Na střeše seděli dva vrabci. „Tady by to hrálo!“ zaradoval se mráček. Představil si cinkání kapek o plech. Poslal dolů jednu. Cink. Vrabcům poskočily hlavičky. „Ještě!“ pípl první. Druhý začal hopsat do rytmu, i když zatím žádný rytmus nebyl.

Mráček už chtěl roztáhnout bříško, když si všiml okapu. Voda z něj stále odkapávala do sudu. Sud byl plný a pod kůlnou se táhla mokrá stružka. Na šňůře vedle něj visely nacucané zahradnické rukavice. „Tady taky pršelo?“ zeptal se. „Pořádně,“ řekl vrabec. „Ale ty můžeš přidat muziku.“ Mráček se zadíval na jedinou kapku, která mu ještě visela u spodního okraje. Nechal ji zatím držet.

„Chtěl bych pršet tam, kde mě budou potřebovat,“ řekl větříku. Nebylo to tak snadné, jak čekal. Z výšky se mokré i suché zahrady tvářily podobně. Něco se lesklo, něco bylo ve stínu. Mráček se vznášel nad střechami a snažil se nahlédnout za každou zídku. „Můžu tě vést pomalu,“ nabídl větřík. „Když poletíme tryskem, uvidíš jen střechy.“

Na konci vesnice našli dlouhou zahradu. Vedle vrby v ní ležel plný rybníček. Mráček už si povzdechl, že i tady je vody dost. Pak uviděl za nízkou cihlovou zídkou úzký záhon. Zemina na něm byla světlá a sypká. Květiny skláněly hlavy, zatímco na opačné straně zdi se na listech ještě třpytily kapky. Mráček požádal větřík, aby jej podržel na místě.

Po cestičce šla zahradnice s konví. Nabrala vodu ze sudu a zalila první část záhonu. Potom se vrátila pro další. Uprostřed zahrady se zastavila u ptačí misky, doplnila ji a znovu zamířila k sudu. Za rohem zbývalo ještě mnoho suché hlíny. „Tamhle,“ ukázal mráček. „Ten kus u zdi bych mohl zalít já.“ Větřík obešel koruny stromů a vrátil se. „Dostaneme se nad něj oklikou.“

Mezi zahradou a mráčkem stál rozložitý ořešák. Větřík teď proudil kolem jeho koruny směrem k rybníčku. „Když začneš hned, část deště spadne na vodu,“ upozornil. Mráček zamračil kulatou bouličku. Záhon byl tak blízko! Stačilo spustit ššš a něco by snad dopadlo i tam. Jenže většina jeho bříška právě visela nad rybníčkem. Voda dole se leskla jako veliké připravené zrcadlo.

„Obeplujeme strom,“ rozhodl se. Větřík jej vedl podél zahradní zdi. Museli pomalu, protože u větví proudil vzduch všelijak. Mráčkovi se jedna kapka uvolnila a spadla na kámen. Hned ji následovala druhá. Opatrně je přestal pouštět. Čekání ho stálo tolik soustředění, že se mu boulička rozplácla do strany. Za nimi vrabci ještě volali od plechové střechy. Tam by už dávno mohl koncertovat.

U ořešáku se větřík rozdělil. Jedna jeho část spěchala ke kůlně, druhá se pomalu sunula podél zdi. „Kudy?“ zeptal se. Mráček viděl lesklou střechu a dva poskakující vrabce. Pak se podíval na suchý záhon. Tam nebylo publikum ani cinkavý plech. Jen několik květin a zahradnice, která se zase vracela s konví. „Pomalu kolem zdi,“ vybral si. „A nad záhonem zkusíme zastavit.“

Konečně byl na místě. Pod jeho bříškem ležela suchá část zahrady. Mráček pustil nejprve malý deštík. Kapky tentokrát necinkaly. Dělaly do světlé hlíny tmavé puntíky. Chvilku poslouchal a pustil další. Puntíky se spojovaly, mezi stonky voněla mokrá zem a na kamenném okraji poskakovalo drobné stříkání. Větřík zeslábl, jak slíbil, a jen jemně držel mráček nad zahradou.

Zahradnice nastavila dlaň. Pak položila konev na cestičku a přešla pod přístřešek u domu. Nechala ji tam stát prázdnou. Mráček si všiml, že už nejde pro další vodu. Rozhlédl se po celém záhonu a ještě o kousek poprosil větřík doleva. Tam u poslední květiny zůstával světlý půlměsíček suché hlíny. Z jeho bříška zaznělo měkké ššš. Půlměsíček pomalu ztmavl.

Když déšť skončil, byl mráček mnohem tenčí. Kulatá boulička se mu proměnila v maličké ouško. Vrabci přiletěli ze střechy a sedli si na zahradní zeď. Jeden si prohlížel mokrý záhon. Druhý naklonil hlavu ke konvi. Z jejího okraje spadla poslední kapka. Cink. „Tak přece muzika,“ pípl. Mráček se lehce zatřásl smíchy. Žádnou další kapku už neměl, a tak se mu podařilo jen docela tiché uchechtnutí.

Větřík jej odnášel směrem ke kopci. Mráček se ještě otočil. Vedle plného rybníčku teď ležel tmavý zalitý záhon a zahradnice uklízela konev. Na chvíli zvedla ruku k nebi. Mráček jí zamával tenkým ouškem. Pak si lehl na dlouhý pruh večerního vzduchu nad sadem. Nemusel už hlídat žádné kapky. Větřík mu urovnal rozcuchaný kraj a pod nimi se ozvalo poslední cinknutí z kůlny.