Veverka a zimní spíž naruby

Veverka byla se svou zimní spíží úplně spokojená, dokud do ní jednoho rána nespadl barevný list. Ležel mezi košíčky a rezavé žilky mu na dřevě krásně vynikaly.

„Takovouhle bych mohla mít celou spíž,“ napadlo veverku.

V dutině stromu měla dvě dlouhé poličky, sušené jablečné kroužky, žaludy a několik ořechů. Každá věc mívala své obvyklé místo. Veverka ale začala zásoby vyndávat a řadit je podle odstínů.

Na jednu stranu dala všechno světlé. Vedle přibyly věci medově hnědé. Úplně napravo byly ty nejtmavší. Jablečné kroužky přitom skončily na třech různých místech, protože některé měly světlou dužinu a jiné tmavší slupku.

Žaludy dopadly podobně. Veverka jeden obrátila světlejší stranou ven a spokojeně popošla o krok dozadu.

Spíž vypadala jako obrázek.

Veverka připevnila k okrajům polic suché lístky. Na každý namalovala tečku v barvě věcí za ním. Potom zametla podlahu a postavila malý hrneček doprostřed stolku.

Právě když se chtěla posadit, ozvalo se zaťukání. Přišla myška. V tlapkách držela kousek látky, ze kterého se chystala ušít veverce podložku pod hrneček.

„To je tady krásně srovnané,“ všimla si.

Veverka se usmála. Nabídla myšce, aby si sedla, a nalila teplou vodu na ovocný čaj.

„Můžu k tomu jeden ten tvůj jablečný kroužek?“ zeptala se myška.

„Samozřejmě. Jsou tady…“

Veverka ukázala na místo vlevo u dveří. Tam ale teď stály jen dva světlé žaludy. Sáhla za ně. Našla ořech.

„Nebo vlastně napravo.“

Napravo byly tmavé slupky, tmavé žaludy a něco kulatého úplně vzadu. Veverka to vytáhla. Byl to další žalud.

Myška zatím rozložila látku na stole. „Nemusíš obracet celou spíž vzhůru nohama,“ řekla.

„Já už jsem ji obrátila,“ povzdechla si veverka. „Jenom jsem si toho nevšimla.“

Postavila se znovu před police. Když nevěděla kam sáhnout, zkusila si vybavit, jak jablka pozná jinak než podle barvy. Kroužek má dírku. A voní.

Veverka opatrně zvedla jeden košíček. Zezadu zavonělo sušené jablko. Tam skutečně byly tři kroužky schované mezi hnědými zásobami. Jeden přinesla myšce. Druhý si položila vedle hrnečku.

Nejdřív si spolu v klidu vypily čaj. Myška při tom šila podložku a veverka přemýšlela nad lístkovými značkami.

„Ta tečka mi říká, jak to vypadá,“ povídala. „Ale já potřebuji vědět, co tam najdu.“

Když myška došila, veverka znovu otevřela spíž. Tentokrát nedávala všechno na zem. Vzala jen jeden prázdný košíček a začala do něj postupně sbírat jablečné kroužky ze všech tří barevných skupin.

Na první lístek nakreslila kolečko s dírkou. Na druhý žalud s čepičkou. Ořechy dostaly vlastní malou misku. Veverka si sama vybrala, kam je uloží: jablka nejblíž ke dveřím, protože je nejčastěji nabízela ke společnému čaji.

Nakonec zavřela oči a zkusila sáhnout pro jeden kroužek. Našla ho napoprvé.

„Mohu to zkusit taky?“ zeptala se myška. Nezavírala oči. Jen se podívala na oba obrázky a správný košíček našla i bez veverčina ukazování. Veverka jí podala ještě jeden kroužek na cestu a prázdné místo zase zakryla lístkovou značkou, aby ji bylo vidět i ode dveří.

Myška si uklidila látku do košíčku. „A pořád je to hezké,“ řekla.

Veverka se rozhlédla. Některé kroužky byly světlé, jiné tmavé. Všechny ale čekaly za jedním kolečkem s dírkou.

Do prázdného místečka na stolku položila myščinu novou podložku. Ta se k ničemu v její spíži barevně nehodila. Pod hrnečkem ovšem seděla výborně.