Motýl a malá duha

Po dešti se nad loukou objevila duha. Bledě žlutý motýl ji uviděl z květu kopretiny. Rozepjal křídla a zavolal dolů: „Beruško, pojď se podívat! Na nebi jsou barvy.“

Beruška právě obcházela mokrý stonek. Než vylezla nahoru, připlul před slunce šedý mrak. Duha zmizela.

„Kde?“ zeptala se beruška.

Motýl ukázal k vrbě. Nad vrbou bylo jen šedé nebe.

„Ještě před chvilkou tam byla,“ řekl. „Červená, žlutá a další barvy.“

Beruška si sedla vedle něj. Motýl se rozhlížel. Nerad by jí ukazoval jen prázdné místo. Dole u pěšiny se leskla veliká kaluž. Vejde se do ní celý mrak. Třeba se do ní vešla i duha.

Sletěl k ní a beruška přistála na oblém kamínku. Dívali se do vody z jedné strany, potom z druhé. Viděli mrak, trávu a dvě malá tykadla. Žádné barevné pruhy.

„Tady bydlí moje hlava,“ poznamenala beruška a zamávala svému odrazu.

Motýl se zasmál. Potom si všiml širokého listu těsně nad zemí. Na jeho špičce visela jediná kulatá kapka. Byla mnohem menší než kaluž.

„Pojď si odpočinout sem,“ řekl.

Beruška přelezla z kamínku na list. Vtom se mezi mraky otevřela úzká mezera. Na kapku dopadl sluneční paprsek.

Motýl sklonil hlavu. V kapce se mu zableskla červená a hned vedle ní žlutá.

„Tady!“ zašeptal. „Zkus se podívat odsud.“

Beruška se posunula k němu. Také uviděla maličké barvy. Oba zůstali docela tiše, aby list nerozhoupali.

Pak slunce zase zakryl mrak. Kapka zůstala na listu, ale barevný záblesk zmizel.

„Je pryč,“ řekla beruška.

„Počkáme na slunce?“

Beruška přikývla. Seděli vedle sebe na pevném kraji listu. Když se mezi mraky znovu objevilo světlo, oba už věděli, kam se dívat.