Mořská víla a hodiny bez ručiček

V zátoce pod bílým útesem pořádali krabi každé úterý mušlový trh. Prodávaly se na něm hladké ulity, stuhy z mořské trávy a oblázky s dírkou. Stánky stály na suchém písku. Jakmile přišel příliv, bylo potřeba mít všechno přestěhované na širokou skalní polici.

Krab Olda hlídal vodu u černého kamene. Jenže pokaždé, když šel ostatním oznámit, že stoupá, zavolal na něj nějaký zákazník. Jednou se vrátil k měření s náhrdelníkem místo vlastního provázku.

„Kdybychom měli hodiny,“ povzdechl si, „mohl bych také jednou něco koupit.“

Mořská víla Mira chtěla k trhu patřit. Neměla stánek ani ulity na prodej, ale v opuštěné zahradě mořského zámku objevila mušlový orloj. Vypadal jako talíř z perleti. Po obvodu měl sedm malých jamek, uprostřed jednu velikou.

Orloj uměl přesně jedinou věc. Když Mira vložila do střední jamky lasturu právě nabranou z moře, ukázala se v ní hladina mořské vody. Byla stejně vysoko jako voda venku, i když orloj stál na polici. Na okraji se dalo dělat rysky měkkým uhlem. Orloj neuměl předpovídat budoucnost ani přivolat vlny.

„Budeme moře vidět od stánků!“ zaradovala se Mira.

Přinesla orloj na skalní polici a vedle něj postavila sedm suchých mušliček. Kdykoli by voda dostoupala k její rysce, přemístila by jednu mušličku do krajní jamky. Krabi by zdaleka viděli znamení ke stěhování.

Jen zbývalo zjistit, kde rysku udělat.

Mira se hned následujícího rána posadila na skálu. V moři se houpaly zelené proužky řas. Přes písek přeběhla vlna, další dosáhla dál a třetí olízla černý kámen.

„Už!“ vykřikla Mira a udělala rysku na lastuře. Do jamky položila mušličku.

Krabi začali balit. Olda stočil náhrdelníky, krabí prodavačka Jarka naložila oblázky do košíků a malý krab převedl do bezpečí vlastní stín. Pak všichni čekali na polici.

Voda ale nestoupala. Po chvíli se od černého kamene stáhla. Tam, kde předtím byla pěna, zůstal zase suchý písek.

„To byla jedna velká vlna,“ řekl Olda.

Mira vytáhla mušličku z jamky. Na trhu teď nikdo nic neprodával. Košíky byly zavřené a Jarka musela znovu hledat konec své stuhy.

„Promiňte,“ řekla Mira. „Začala jsem měřit největší šplouchnutí.“

Olda se posadil vedle ní. „Počkejme, co udělá voda mezi vlnami.“

Mira si na polici položila tři světlé kamínky. Když pěna opadla, podívala se na lasturu a odsunula první kamínek. Po dalších několika vlnách druhý. Potom třetí. Hladina v lastuře byla pokaždé o kousek níž. Příliv ještě nezačínal.

„Takže teď máme čas otevřít,“ zavolala na Jarku.

Do večera Mira udělala jen malé značky. Pozorovala, kam dosahuje klidná voda a jak se mění po delší chvíli. Nespěchala s novým znamením. Když se jí chtělo odejít, vystřídal ji Olda. Tentokrát nemusel běhat ke kameni, stačilo mu sedět u orloje.

Další den společně sledovali vodu cestou nahoru. Nejdřív zaplavila nízký proužek písku. Potom prohlubeň vedle kamene. Nakonec se přiblížila místu pro stánky.

Mira udělala na lastuře novou rysku. Byla dost nízko, aby se košíky daly odnést včas. Vedle sebe měli připravené prázdné bedničky, a tak rovnou zkusili, jak dlouho stěhování potrvá. Olda šel schválně pomalu. Jarka si nesla i svačinu.

„Svačinu také počítej,“ upozornila ji Mira. „Ta se bude stěhovat pokaždé.“

Všechno zvládli dřív, než voda dorazila k prvnímu prázdnému stánku. Mira obtáhla správnou rysku a tu původní pečlivě setřela.

Ještě potřebovali vymyslet, jak rozlišit, zda voda ke značce stoupá, nebo už od ní klesá. Stejná výška přece nastala dvakrát. Olda navrhl dvě mušličky, jenže takové znamení by si mohl každý vyložit jinak.

Mira přinesla hladký klacík. Položila jej vedle lastury a k oběma koncům udělala uhlové značky. Při každé kontrole klacík posunula do výšky hladiny. Při další pak jasně viděla, jestli je voda výš, nebo níž. Začali vždy porovnáním, teprve potom dávali bílé znamení.

„A co když přijde velká vlna?“ zeptala se Jarka.

„Počkáme na další klidnou chvíli,“ odpověděla Mira. „A porovnáme znovu.“

Jarka si to sama vyzkoušela. Její klepeto posunulo klacík nepatrně nahoru. Mira jí přidržela lasturu, aby do ní nestrčila košíkem. U orloje teď mohly hlídat obě.

Příští úterý zavěsila Jarka nad orloj travní střapec, aby jej zákazníci nespletli s vystaveným zbožím. Mira seděla vedle lastury. Když moře po několika kontrolách opravdu stoupalo a dostoupilo ke značce, vložila do krajní jamky bílou mušličku.

Krabi začali balit. Nikdo se nepřekřikoval a malý krab si tentokrát zabalil stín až naposledy.

Na polici otevřeli druhou půlku trhu. Dole zatím voda pomalu zakryla jejich stopy.

Olda přinesl Miře oblázek s dírkou. Protáhl jím stuhu z mořské trávy.

„Moje první klidná koupě,“ řekl.

Mira si náhrdelník pověsila na krk. Pak se vrátila k orloji. V jeho prostřední lastuře se houpalo celé moře, ale nevešel by se tam ani jeden Oldův stánek. A právě to se Miře na těch zvláštních hodinách líbilo nejvíc.