Princezna a sál pro všechny

Princezna Rozálie dostala na starost podzimní ples. Poprvé měla vybrat hudbu, přivítat hosty a zahájit tanec. Vybrala si šaty barvy švestek, pod kterými se schovávaly tři široké obruče. Když se otočila, sukně obešla stůl dřív než ona. „Aspoň nikoho nepřehlédnu,“ smála se. „Budu se muset otáčet pomalu.“

Zámecká hospodyně mezitím rozvinula v sále starý zlatý koberec. Na jeho okraji byl vyšitý nápis: Místo, které uvolníš druhému, se vrátí i tobě. „Tenhle koberec umí sál zvětšit,“ vysvětlila Rozálii. „Ale také zmenšit. Pozná, když někdo zabírá místo, které právě nepotřebuje.“ Princezna si přečetla poslední slovo dvakrát. Pak přinesla první židli.

Rozálie měla sepsaný i zasedací pořádek. U každého jména nakreslila tolik koleček, kolik místa podle ní host potřeboval. Král měl dvě, hraběnka čtyři. Pro zahradníka udělala na kraji papíru drobnou čárku. Ten přece jen přinese jablka, myslela si. Potom připsala pozvání všem, kdo na zámku pracovali. Těšila se, jak je překvapí velký sál, který se podle potřeby natáhne.

Pro krále nachystala veliké křeslo. Vedle něj postavila druhé, kdyby si chtěl přesednout. Hraběnka s dlouhou vlečkou požádala o tři židle na její uložení. Dva trubači si zamluvili celý roh, aby nikdo nezavadil o jejich nástroje. Rozálie položila kolem svého místa šest polštářků. Potřebovala se přece do šatů pohodlně posadit. Zlaté třásně koberce se sotva znatelně stáhly.

Odpoledne přivezl zahradník jablka na ozdobu stolů. S bedýnkou prošel dveřmi, ale mezi křesly už ne. „Zvláštní,“ zamumlal. „Ráno jsem tudy projel vozíkem.“ Rozálie odsunula stůl ke zdi. V protější stěně to tiše luplo a okno se posunulo o kousek blíž. Princezna ho podezřívavě změřila pohledem. Okno se tvářilo, jako by nikam nechodilo.

Hosté se začali scházet. Každý si chtěl nechat trochu místa pro někoho dalšího. Baron položil na prázdnou židli klobouk a na druhou rukavice. Dvorní cukrář ohradil podnosem kout pro dort, přestože dort ještě stál v kuchyni. Koberec zašustil. Z tanečního sálu se stal pokoj. Z pokoje menší pokoj. Trubač couvl o krok a loktem stiskl měch harmonikáři. Ozvalo se táhlé huííí.

„Zatím netroubit!“ zvolala Rozálie. „To nebyla trubka,“ odpověděl harmonikář. Král pootočil své druhé křeslo a sevřel mezi opěradly vlastní plášť. Nikdo neměl nic přiskřípnutého, koberec jim vždycky nechal dost místa na ruce a nohy. Jenže na tanec nezbývalo ani kolečko. Princezna se ve dveřích otočila bokem. Její sukně do nich vstoupila a hned se zase odrazila ven.

Rozálie si vzpomněla na zlatý nápis. „Musíme se všichni trochu zmáčknout,“ navrhla. Hosté si přisunuli židle. Baron naskládal klobouk i rukavice na sebe a přes druhou židli přehodil plášť. Král se natlačil ke stolu. Koberec však zůstal stejně malý. Prázdná místa sice zmizela z dohledu, ale všechna byla pořád zabraná. Hraběnka seděla na jedné židli a její vlečka na dalších třech.

Princezna se protáhla k hospodyni. „Já jim udělala tolik místa,“ řekla tiše. „Každému jsem něco vyhradila.“ Hospodyně právě věšela svůj kabát na háček za dveřmi. „A může si na některé z těch míst sednout zahradník?“ zeptala se. Rozálie se ohlédla. Zahradník stál s prázdnou bedýnkou u dveří. Přišel si také zatančit, ale žádná židle pro něj nebyla volná.

„Tady,“ řekla Rozálie a sundala polštářky ze svého místa. Zahradník si sedl. Koberec se pod ním narovnal a stěna odskočila o půl lokte. Princezna teď viděla, že hosty není potřeba mačkat. Potřebují někam odložit věci. Přinesla z předsíně věšák a sama na něj pověsila svou slavnostní pláštěnku. Baron přidal klobouk, rukavice i plášť. Dvě židle se uvolnily a okno se s tichým cinknutím vrátilo na původní místo.

Král přenechal druhé křeslo harmonikáři. Trubači opřeli pouzdra v předsíni a posadili se k ostatním hudebníkům. Hraběnka si nechala dlouhou vlečku připnout k pasu. „Škoda, že jsem na to nepřišla před svačinou,“ povzdechla si. „Seděla jsem na konci vlastní sukně.“ Sál se rozšiřoval po malých kouscích. Za každou uvolněnou židlí vykvetl na koberci další zlatý lístek.

Jen Rozálie stále zabírala celý kruh uprostřed. Mohla obruče zmenšit, ale šaty by jí potom ležely pod nohama. „Přinesete mi prosím obyčejnou spodničku?“ požádala hospodyni. Za paravánem si převlékla spodní část šatů a obruče vyvlékla z tunýlků. Fialová látka měkce spadla kolem kotníků. Hospodyně jí pomohla délku přichytit stužkami. Princezna zkusila tři kroky. Tentokrát dorazila ke stolu dřív než sukně.

Obruče pak společně omotaly zlatými stuhami. Zahradník je zavěsil vysoko nad stolem, kde nikomu nepřekážely. Doprostřed každého kruhu přivázal jedno červené jablko. Cukrář přinesl dort a položil ho rovnou mezi talíře. Nic už nemuselo čekat v zamluveném koutě. Koberec se naposledy zavlnil a podél stěn se rozběhly zlaté lístky. Pro první tanec vznikl široký, pohodlný kruh.

Rozálie nabídla ruku zahradníkovi. Hraběnka tančila s králem a baron s hospodyní. Trubači konečně zatroubili tak, jak chtěli oni sami. Když princezna míjela stůl, jedno zavěšené jablko se lehounce pohupovalo nad dortem. Její obrovské šaty dostaly na plese nejvyšší místo. Rozálie si zatím v měkké sukni udělala otočku. Vešla se celá mezi dvě zlaté kytičky.