Robin a Saturn, který nechtěl stát

Na vesmírné stanici se nic nepokládalo jen tak. Hrnek měl držátko, tužka poutko a maminka měla na rukávu přichycenou lžičku. Robin si tu lžičku prohlížel pokaždé, když spolu proplouvali obytnou kabinou. Vypadala jako stříbrná medaile za nejrychleji snědenou snídani.

Toho dne se měl vrátit táta z vedlejší výzkumné stanice. Robin pro něj chystal překvapení. Z velkých měkkých míčků vyrobil Slunce a několik planet. Zemi polepil modrými a zelenými kousky látky. Mars byl celý rezavý. Saturn měl prstenec z proužku plsti a vypadal, jako by nosil klobouk kolem břicha.

„Postavím je na stůl,“ oznámil Robin. Maminka zachytila jeho návlek za poutko a navedla ho k pracovnímu místu. „Zkus jednu. A pamatuj, že tady věci na stole samy nezůstanou.“ Robin přitiskl k desce Saturn. Chvilku jej držel dlaní. Potom dlaň pomalu zvedl. Saturn plul za ní, jako by chtěl podat ruku.

Robin ho chytil a zkusil to s větší silou. Saturn se zmáčkl, prstenec se naklonil a planeta se po uvolnění odrazila. Letěla kabinou přímo k mamince. Ta ji zastavila otevřenou dlaní. „Saturn žádá o přistání,“ řekla. Robinovi do smíchu nebylo. Táta měl přiletět po obědě a on chtěl mít planety pěkně v řadě.

Na Zemi si takhle stavěl kamínky na parapet. Tam se Slunce nevznášelo nad hlavou a Mars neutíkal ke skříňce. Tady se Robin musel chytit madla a pomalu se k Marsu přitáhnout. Maminka zatím přidržovala otevřený vak. Nasbírali do něj všechny planety. Slunce se dovnitř vešlo až po menším zmáčknutí.

Robin se zahákl návleky k pracovnímu místu. Vedle stolu byl upevněný velký látkový kruh, na kterém měli kosmonauti při cvičení přichycené pomůcky. Robinovi připomněl kolo z pouti. Zatím ho ale zajímal malý kousek suchého zipu na jeho okraji. Zkusil k němu přitisknout Zemi. Držela. Zatáhl trochu víc a Země se odtrhla s hlasitým křupnutím.

„To je zvuk při odletu,“ prohlásil. Maminka mu podala proužky suchého zipu určené na jejich tvoření. Robin připevnil planety na podložku. Slunce doprostřed a ostatní kolem něj. Tentokrát žádná neodplula. Jenže když se na výstavu podíval z místa u dveří, viděl hlavně velkou žlutou kouli. Země se za ní úplně schovala.

Posunul ji vedle Marsu. Teď se skryl Saturn. Přestěhoval Saturn nahoru. Prstenec zakryl kus Slunce. Robin si zastrčil bradu do límce. „Proč nemůžou být všechny vpředu?“ zeptal se. Maminka se přidržela madla vedle něj. „Vpředu odkud?“ Robin ukázal ke dveřím. „Odtamtud přijde táta.“

Maminka se pomalu přesunula na druhou stranu stolu. „Já teď vidím Zemi. Ale Mars je za Sluncem.“ Robin se podíval za ní. Jeho výstava byla pokaždé jiná, podle toho, odkud se člověk díval. Na Zemi by mohl táta obejít stůl. Tady také, jenže Robin si představoval, že by mu musel všechno dlouze vysvětlovat. To by nebylo žádné překvapení.

Z vaku vykoukl Saturn, kterého předtím při přestavování sundal z podložky. Robin uchopil jeho prstenec jedním prstem a zlehka otočil. Celá měkká planeta se roztočila s ním. Prstenec byl najednou jako malinké kolo. Robin se podíval na veliký cvičební kruh vedle stolu. Potom zase na Saturn.

„Nemusí chodit táta,“ řekl. „Můžou se vystřídat planety.“ Poprosil maminku o kruh. Společně jej uvolnili z úchytů a přichytili k pracovnímu místu krátkým širokým popruhem, aby nemohl odplout. Robin rozmístil planety po jeho obvodu. Každou pečlivě upevnil suchým zipem. Slunce mělo zůstat zvlášť, uprostřed, na podložce.

Maminka držela kruh z jedné strany a Robin z druhé. Zkusili jím pomalu otočit. Před Sluncem projel Mars. Potom Země. Pak Saturn s kloboukem kolem břicha. Robin se díval od dveří. Konečně viděl každou planetu zvlášť! Jen Saturnův prstenec zavadil o okraj podložky a překlopil se. „Ten si při každé návštěvě musí sundávat klobouk,“ poznamenala maminka.

Robin přesunul Saturn na volnější místo. Potom si celý kolotoč ještě jednou vyzkoušeli. Žádná planeta už o nic nezachytávala. Robin malým tlakem roztočil kruh a maminka jej přidržovala, aby se otáčel na místě. Nebyla to skutečná sluneční soustava. Na jejich kolotoči se všechny planety vezly společně a mnohem blíž u sebe. Zato se dal ovládat jedinou rukou.

Po obědě se u dveří rozsvítilo znamení, že je možné vstoupit. Robin čekal připravený u madla. Táta vplul do obytné kabiny s vakem na zádech a s úsměvem tak velikým, že se pod něj málem nevešel knír. „Vítej!“ zavolal Robin. Potom se odsunul stranou. Za ním se objevil žlutý míček a kolem něj první rezavá planeta.

„Vesmírná pouť,“ vydechl táta. Robin zlehka otočil kruhem. Připlula Země a po ní Saturn. Tentokrát měl prstenec rovně. Táta se přidržel madla vedle Robina a díval se, dokud všechny planety neprojely před Sluncem. „Můžu také otočit?“ požádal. Robin mu přenechal okraj kruhu. Upozornil ho jen, že se tady nejezdí příliš rychle.

Pak se zeptal, zda výstavka smí u stolu zůstat. Maminka ukázala na popruh, suché zipy a volný průchod ke dveřím. Všechno zkontrolovali a kolotoč upevnili na jeho nové místo. Robin pustil Saturnův prstenec. Planeta se maličko zhoupnula, ale už nikam neletěla. Táta sáhl po svém vaku. „A já mám dárek pro tebe. Ovšem doufám, že ho nebudeš chtít pověsit na oběžnou dráhu.“ Byl to měkký polštářek. Robin se na něj podíval. Pak na volné místo za Marsem. Raději si ho přitiskl k sobě.