Rytíř a turnaj pro spící mrak

Rytíř Vít si před turnajem leštil přilbu, až v ní viděl vlastní nos třikrát. Jednou pořádně a dvakrát na křivých místech. Na nádvoří nečekaly dřevce ani terče. Uprostřed stál stůl a na něm peřinka s malým bílým mrakem. Mrak spal. Při každém nádechu se mu nadouvalo kulaté bříško a z jednoho růžku mu visela drobná kapka.

Královna ukázala k otevřenému altánu na druhé straně nádvoří. „Dnes se soutěží v tichém průjezdu. Kdo dopraví mráček pod tu střechu, aniž ho cestou vzbudí, získá stříbrnou sponu.“ Vedle peřinky ležela spona ve tvaru vlaštovky. Vítova stará spona už nedržela plášť, a tak se mu cena líbila hned dvakrát. „A co mráček udělá, když se vzbudí?“ zeptal se. Každý měl dovoleno cestu jednou přerušit a začít znovu. Na druhý pokus už musel vyrazit s připravenými věcmi.

„Vyprší se a znovu usne,“ odpověděla královna. „Máme pro něj připravenou suchou peřinku. Pak zkusí cestu další jezdec.“ Mrak skutečně nikomu nemohl ublížit. Byl malý jako bochník chleba a jeho déšť stačil sotva na umytí jednoho hrnku. Měl však dobré uši, přestože žádné uši nebyly vidět. Probudilo ho každé nečekané cinknutí i prudké zhoupnutí peřinky.

První jel rytíř v červeném plášti. Jeho kůň přešel pět kroků, pak zatřásl hřívou. Kovová ozdoba na uzdě zazvonila. Mrak otevřel jednu šedou škvírku a postříkal jezdci rukáv. „To jsem si měl vzít konev,“ zamumlal rytíř. Všichni se zasmáli a on se přidal. Podal mráček služebné, která ho osušila čerstvou peřinkou a zase položila na stůl.

Druhá jela rytířka s vysokým pštrosím perem. Koně vedla pomalu, ale před altánem se musela sehnout pod nízkou větví lípy. Pero zašimralo mráček v růžku. Ten kýchl: pšíí! Na rytířčině přilbě vyrostla řada kapek. Rytířka si pero sundala a uklonila se mráčku. „Promiň. Moje přilba si chtěla popovídat.“ Vít si sáhl na svůj mosazný chochol. Špička mu zacinkala o rukavici.

Než přišel na řadu, popošel k altánu. Prohlédl si cestu, křivé dlaždice i lipovou větev. Jeho kůň Oříšek mezitím stál u stolu a pomalu přežvykoval. Vít ho vzal za ohlávku a prošel s ním nádvoří pěšky. Na rovném místě klapala kopyta pravidelně. U vypouklé dlaždice Oříšek o trochu zvedl rameno. Přesně tam by se peřinka naklonila. Vít si tu dlaždici dobře zapamatoval.

„Mohu si koně nejdřív připravit?“ zeptal se královny. „Jistě. Jen mu nezakrývej oči a nesvazuj ho. Musí se mu jít pohodlně.“ Vít sundal ozdobný chochol a předal zbrojnoši všechno, co na něm volně cinkalo. Přezku si podložil kouskem látky. Plátové rukavice odložil úplně. Když pak zvedl ruce, ozvalo se jen tiché zašustění rukávů. Meč zůstal ve stojanu vedle ostatních. Cinkavé ozdoby sundal také z Oříškovy uzdy. Otěže si při zkoušce mohl držet jen konečky prstů; Oříšek dobře znal jeho hlas i jemné přiložení nohou.

Vít nasedl, převzal peřinku a rozjel se. Ne tak pomalu, aby se Oříšek každou chvíli zastavoval. Šli jeho obyčejným klidným krokem, který si předtím vyzkoušeli. Mráček oddychoval. Dvakrát klap, dvakrát klap. Uprostřed nádvoří se však jeden růžek peřinky začal sesouvat. Vít držel před sebou dva cípy a zadní část neměl o co opřít. Přitáhl ruce. Mrak se nebezpečně naklonil.

Rytíř zastavil. Podle pravidel směl z koně sesednout, ale cestu musel dokončit v sedle. „Počkej mi tady,“ pošeptal Oříškovi. Přidržel mrak jednou rukou, opatrně sklouzl na zem a podal peřinku zbrojnoši. „Pokus přerušuju.“ Z mraku ukápla jediná kapka. Ještě spal. Královna kývla. „Můžeš začít znovu. Peřinku si slož, jak potřebuješ. Mění se cesta, ne mráček.“

Vít rozložil peřinku na stole. Když z ní udělal uzlík, tlačila mráčku na bříško a šedá škvírka se zachvěla. Hned ji zase povolil. Potom přehnul okraje dovnitř, aby vznikla mělká miska. I ta se v rukou rozevírala. Oříšek natáhl krk, očichal prázdný proutěný košík pod stolem a hledal v něm jablko. „Jablko ne,“ usmál se Vít. „Ale právě jsi mi něco ukázal.“

Vyložil košík peřinkou. Jeho pevné dno teď drželo mrak rovně a po stranách zbylo dost místa, aby se nezmáčkl. Královna košík prohlédla a dovolila mu druhý začátek. Zbrojnoš podržel košík, dokud Vít nenasedl. Potom mu jej opatrně podal. Rytíř si košík usadil před sebe na sedlo a přidržoval ho levou rukou. V pravé držel otěže. Oříšek vyrazil známým klidným krokem. U křivé dlaždice ho rytíř navedl o půl kroku stranou.

Před lípou se Vít trochu sehnul. Bez chocholu se pod větví pohodlně vešel. Vít se nad košíkem trochu naklonil. Mráček dál spokojeně oddechoval. Poslední krok do altánu byl dřevěný. Oříšek na něj položil nejdřív jednu nohu, potom druhou. Žádné překvapení. Vít se zastavil teprve pod střechou. Zbrojnoš košík převzal a položil na lavici. Z bílého růžku se ozvalo docela malé zachrápání.

Stříbrná vlaštovka se na Vítově plášti leskla až do večera. Oříšek dostal svoje jablko a nezbylo po něm ani zrníčko. Když rytíř odváděl koně do stáje, uslyšel za sebou tiché šplouchnutí. Mráček se konečně vyspal. Vypršel se do připraveného hrnku, zatřásl růžky a usadil se nad altánem. Vít si sponu přikryl dlaní. Na tenhle turnaj už nepotřeboval přidat jediné cinknutí.