Rytířka a palačinkový turnaj

Na zámeckém nádvoří stály tři plotny a kolem nich tolik lidí, že dvorní kuchař musel zvednout naběračku nad hlavu, aby ho vůbec viděli. Dnes se nekonal turnaj s kopími. Dnes se obracely palačinky.

Rytířka Běla dorazila bez meče, zato v naleštěném brnění. Těšila se, že vyhraje zlatou obracečku, kterou by pak věnovala do kuchyně své malé tvrze. Stará obracečka už měla ukousnutý roh. Nekousl do ní drak. Kuchař si ji kdysi přivřel do zásuvky.

„Pravidla,“ oznámil dvorní kuchař.

Všichni ztichli, až na jednoho holuba.

„Každý dospělý soutěžící dostane stejnou pánev, stejnou naběračku a tři dávky těsta. Každou palačinku obrátíte jedním vyhozením. Musí dopadnout zpátky do vlastní pánve neopečenou stranou dolů. Za každé takové přistání získáte bod. Mimo plotnu se s pánví nesmí chodit. Při shodě rozhodne, kdo z otočených palačinek sroluje delší řadu stejně širokých ruliček.“

Kuchař ukázal širokou dřevěnou destičku, podle které se měly ruličky měřit. Pak určil místo pro diváky daleko od horkých ploten. U každé stál jeden dospělý pomocník, který hlídal oheň a naléval těsto.

Běla si prohlédla pánev. „Tři zásahy,“ zamumlala. To znělo docela rytířsky.

Vedle ní soutěžil pekař Otmar. Na třetím místě stála zámecká zahradnice Žofie. Opatrně si stáhla rukávy. Běla měla rukávy z plechu a stáhnout nešly.

První palačinka zasyčela. Běla s pánví zatřásla. Těsto se ještě drželo dna.

„Počkejte na okraj,“ řekl jí kuchař. „Až se začne odlepovat, můžete to zkusit.“

Běla čekala. Pak palačinka po dně volně popojela a rytířka napřáhla ruku, jako kdyby odrážela nepřátelské kopí.

Hop!

Palačinka vyletěla vysoko. Udělala ve vzduchu plný kotrmelec, druhý a polovinu třetího. Dopadla Běle na ramenní plát.

Na nádvoří bylo chvilku ticho.

„Rameno se nepočítá jako pánev,“ připomněl kuchař.

Běla se podívala stranou. Na brnění měla hnědou teplou nárameníkovou ozdobu. Začala se smát tak, že ozdoba sklouzla. Pomocník ji zachytil na prázdný tác a odnesl stranou.

Otmar získal bod. Žofie také. Oběma palačinka poskočila sotva nad okraj pánve.

Běla měla před druhým pokusem chvíli času. Zeptala se kuchaře, zda si smí odložit brnění. Pravidla oděv neurčovala, a tak přikývl. Pod plechem měla Běla obyčejnou lněnou košili. Nasadila si kuchařskou zástěru, aby si ji nepotřísnila.

Hned zjistila, jak lehce se jí ohýbá loket. Předtím musela mávat celou paží. Teď mohla pánví jen krátce cuknout.

Kuchař nalil druhou dávku. Běla se dívala na těsto, ne na diváky. Vyčkala, až okraj zaschne. Posunula palačinku k přednímu kraji a maličko pánví trhla.

Palačinka se zvedla. Otočila se napůl a přeložená přistála na dně.

„Bod?“ zeptala se Běla.

Kuchař ukázal na bledou stranu, která zůstala uvnitř záhybu.

„Musí ležet celou neopečenou stranou dole.“

Běla přikývla a palačinku obracečkou rozložila, aby se mohla dopéct. Na rozložení bod nebyl. Přesto měla radost, že tentokrát nikoho neoblékla do jídla.

Otmar i Žofie měli po druhém bodu. Před posledním kolem požádal kuchař všechny o malou pauzu, protože jedna plotna topila méně než ostatní. Pomocník upravil oheň a nikdo zatím nepokračoval.

Běla si prohlížela vlastní prázdnou pánev. V duchu znovu viděla složenou palačinku. Začala se otáčet příliš pozdě. Potřebovala malý, ale svižnější pohyb.

Na druhém konci stolu ležely Běliny plechové rukavice. Přišly jí najednou velikánské. Když v nich ráno držela otěže, nepřipadalo jí na nich nic zvláštního. Vedle drobné naběračky vypadaly jako dvě kovářské lopaty.

„Nechceš je zpátky?“ zavolal její zbrojnoš od lavice.

Běla zavrtěla hlavou. „Na palačinky jsou moc slavnostní.“

Žofie se pousmála. Ukázala jí vlastní ruce, od hlíny trochu zbarvené kolem nehtů. „Já si dneska taky nevzala zahradnické rukavice.“

Běla si utřela dlaně do čisté utěrky. Držadlo pánve teď cítila v prstech mnohem jistěji. Pomocník přisunul vedle plotny prázdný talíř. Běla jej požádala, aby ho dal vpravo, kde si jej při odkládání nemohla splést s okrajem stolu. Všechno si tak připravila ještě před poslední dávkou těsta.

Třetí palačinka čekala na dně. Běla jí dopřála čas. Potom ji posunula k okraji, krátce trhla a nechala pánev klesnout tam, kam jídlo padalo.

Plác!

Palačinka ležela rovně. Nahoře měla zlatohnědé skvrny a dole se opékala druhá strana.

„Jeden bod,“ ohlásil kuchař.

Běla zvedla volnou ruku, jako když zdraví po turnaji. Pánev nechala bezpečně na plotně.

Otmar při posledním obrácení zaváhal. Palačinka se mu také přeložila. Žofii se povedla. Se třemi body vyhrála zlatou obracečku a vůbec nebylo potřeba měřit ruličky.

Po turnaji Běla blahopřála vítězce. Pak pomohla odnést vychladlé nádobí. Žofie jí ukázala pohyb zápěstím a rytířka si jej zkusila s prázdnou pánví, ve které ležela složená utěrka.

Domů si neodvážela zlatou obracečku. Koupila u stánku novou dřevěnou a přivezla ji kuchaři spolu s vyprávěním o palačinkovém nárameníku.

Příští ráno u snídaně předvedla vlastní povedené obrácení. Tentokrát se díval jen kuchař a jedna kočka za dveřmi.

Plác. Palačinka přistála přesně.

„Tohle umíš z turnaje?“ zeptal se kuchař.

„Z třetího kola,“ odpověděla Běla. „První dvě kola byla na převlékání.“