Skřítkova opravna ztracených zvuků

Nad skřítkovým stolkem visela tabulka ve tvaru ucha. Pod ní nebylo napsáno nic, ale lesní sousedé věděli, že tady se opravují zatoulané zvuky.

Jednou ráno přinesla myška svou zvonkohru. Byla z hladkých dřívek a žaludových čepiček. Když bývala zavěšená před jejím domečkem, vítr na ni hrával ťuk, klap, ťuk.

Teď dělala jen jedno unavené tok.

„Od včerejšího větru,“ vysvětlila myška. „Sundala jsem ji, aby neodletěla. A když jsem ji pověsila zpátky, přišla o ostatní zvuky.“

Skřítek si prohlédl střední dřívko. Bylo nejdelší a na konci mělo světlou skvrnku. Lehce na ně poklepal. Tok.

„Tohle slyšíme,“ řekl. „Zjistíme, co nám chybí.“

Pověsil zvonkohru pod vyšší větev. Třeba se k ní u myščích dveří vítr nemohl dostat. Myška se postavila vedle a čekala s ním.

Když přišel poryv, všechny kousky se pohnuly najednou. Tok.

„Výška to nebude,“ usoudil skřítek.

Přenesl zvonkohru na pracovní stolek. Na čistém dřevě bylo dobře vidět několik světlých provázků. Dva se křížily, třetí byl obtočený kolem jednoho z nich a dvě žaludové čepičky visely tak blízko, že vypadaly jako zavřené oříškové pouzdro.

„Tady je klubko,“ všimla si myška.

Skřítek zkusil za jeden provázek zatáhnout. Klubko se utáhlo a dlouhé dřívko se naklonilo. Myška zvonkohru přidržela.

„Zpátky,“ řekl skřítek. Povolil napětí a položil si jednotlivé části do řady. Na stolku udělal pět malých mezer, aby každý dílek měl své místo.

Začal od čepičky úplně vlevo. Tu vysvobodil snadno. Druhá se nedala protáhnout smyčkou. Místo dalšího tahání ji proto sundal z jejího uzlíku. Provázek bez ní otvorem prošel a čepičku mohl zase přivázat.

Myška si ji při tom položila do klína. „Ať se nám nezakutálí třetí ztracený zvuk,“ poznamenala.

Když měli provázky rozpletené, skřítek vše zavěsil na malou zkušební větev vedle stolku. Myška jemně foukla. Dvě dřívka se o sebe opřela a zůstala stát.

„Tok pořád ještě bydlí tady,“ řekla.

Skřítek nejprve rozestavil závěsy opravdu daleko. Každé dřívko teď mělo dost místa, skoro jako by dostalo vlastní pokoj. Myška foukla. Kousky se rozhoupaly a zase zastavily, ale neozval se ani jediný zvuk. Nemohly na sebe dosáhnout. Myška položila košíček pod stolek a podívala se na skřítka. „Předtím se nemohly odlepit. Teď se nemohou potkat.“ Skřítek si přinesl dvě prázdné žaludové čepičky, aby s nimi mohl zkoušet velikost mezery, místo aby pokaždé jen hádal.

Skřítek závěsy znovu přisunul blíž k sobě. Tentokrát jen tak, aby mezi dřívky prošla jedna žaludová čepička. Potom krátký provázek trochu povolil, aby se kousky potkávaly bokem, ne plochou celou najednou.

Myška znovu foukla.

Ťuk. Klap. Ťuk.

Oba zůstali potichu, dokud se poslední dřívko nezastavilo. Skřítek ještě jednou zkusil zvonkohru ze strany. Stejné tři zvuky, jen v jiném pořadí.

U myščího domečku ji pověsili pod okraj stříšky. Myška stála ve dveřích a skřítek o krok dál, aby jí svou čepicí nezakrýval vítr.

Za chvíli se ozvalo klap, ťuk.

„Jeden zvuk se možná ještě někde zdržel,“ řekla myška.

V tu chvíli se rozhoupala poslední čepička. Ťuk.

Skřítek schoval prázdný sáček na nářadí do kapsy. Domů si tentokrát nenesl ani jediný zvuk. Všechny zůstaly přesně tam, kde je myška chtěla slyšet.