Sněhový král a jarní kufr

Sněhový král Vilém měl nad vesnicí zimní zahradu. Stály v ní sněhové židle, rampouchové sloupy a jedna velmi nerovná socha psa. Pes měl tři nohy. Čtvrtou Vilém nestihl, protože se v prosinci setmělo a pak už si pořád nacházel jiné starosti.

Teď přicházelo jaro. Pod zahradní brankou tekla stružka a mezi kameny rostla první tráva.

Vilém každé jaro odcházel do hor. Ve vysoké jeskyni na severní straně zůstával sníh i přes léto. Bylo tam dost chladno pro ledové ozdoby, jen je musel vynést nahoru dřív, než roztály. Dole v zahradě žádné královské poroučení nepomáhalo. Jakmile sníh prohřálo slunce, měnil se ve vodu.

Vilém to věděl. Přesto si přinesl svůj největší kufr a postavil jej vedle třínohého psa.

„Letos si vezmu všechno,“ prohlásil.

V kufru už měl tlustý kabát, vlněnou čepici a velkou plechovou vykrajovačku ve tvaru hvězdy. S tou v zimě vyráběl sněhové ozdoby. Při největším mrazu jich vykrojil celý řetěz a zavěsil je na provázek mezi sloupy.

Kufr neměl žádné kouzlo. Byl dřevěný, uvnitř potažený plátnem a na jedné straně trochu otlučený. Vilém ho používal už mnoho zim.

Nejdřív chtěl přibalit rampouchový sloup. Opřel ho o kufr. Sloup trčel na obě strany a kufr se nedal ani zavřít, ani zvednout.

„Tak jen vršek,“ rozhodl král.

Než našel hadřík na zabalení, vršek mu v teplé dlani začal klouzat. Položil jej do stínu k brance a otřel si prsty.

V zahradě se objevila zahradnice Týna. Nesla košík s cibulkami a prohlížela prázdný záhon za plotem.

„Potřebuješ pomoct s kufrem?“ zeptala se.

„Potřebuji větší zimu uvnitř,“ odpověděl Vilém.

Týna se posadila na kámen. Na sněhovou židli si netroufla. Už měla uprostřed pěkně hluboký důlek.

„Kdy vyrazíš?“

„Až sbalím.“

Ze střechy altánu spadla další kapka. Oba se podívali nahoru.

Vilém se rozhodl pro menší věci. Posbíral šest ledových knoflíků, kterými v lednu zdobil sněhulákův kabát. Uložil je do plechové hvězdy. Potom vyválel sněhovou kouli, zabalil ji do utěrky a vložil vedle kabátu.

Kufr konečně zavřel. Potěžkal ho a ulevilo se mu. S takovým nákladem dojde do hor ještě před večerem.

Pak se otočil ke psovi. Tři nohy teď vypadaly jako dvě a půl. Vilém si dřepl a udělal mu čtvrtou. Sníh byl mokrý a držel mnohem lépe než v prosinci.

„Tak,“ řekl. „Aspoň se za mnou můžeš dívat rovně.“

Týna zatím zasadila cibulky na druhé straně plotu. Král se zvedl a chystal se vykročit, když pod kufrem uviděl tmavý puntík. Rostl. Z puntíku byla skvrna a ze skvrny loužička.

Otevřel víko. Ledové knoflíky změkly do malých průhledných placek. Sněhová koule v utěrce už nebyla kulatá. Kabát pod ní zvlhl.

Vilém dlouho hleděl dovnitř. „Já jsem se s kufrem ani nedostal k bráně.“

Týna podala králi prázdnou konev. Vyždímal do ní utěrku. Vodu z plechové hvězdy přilil také. Týna potom zalila čerstvě zasazené cibulky. Vilém pozoroval, jak voda mizí v tmavé hlíně. Z jeho zimního zavazadla se stala zálivka.

„Potřebuji jít hned,“ řekl. „Ne přidávat další věci.“

Vyndal z kufru mokrý kabát, rozložil ho na kámen a nechal okapat. Čepici strčil do kapsy. Do kufru vrátil jen plechovou hvězdu, prázdnou utěrku a malý hrneček na cestu. Kabát pak přehodil přes ruku, aby cestou osychal.

Týna mu k držadlu přivázala provázek ze zimního řetězu. „Tenhle se nerozteče,“ řekla.

Vilém vyrazil. U branky se ještě otočil. Pes už měl všechny čtyři tlapy, ale jeho nos právě ukápl do trávy. Král mu zamával. Týna mu slíbila, že na jeho místě nechá v létě malý kus záhonu volný pro výhled do hor.

Na první odbočce král potkal pošťáka s velikou brašnou. Zeptal se ho, jestli se snad stěhuje jen na jedinou noc.

„Na celé léto,“ odpověděl Vilém.

Pošťák překvapeně zvedl obočí. Král se sám podíval na svůj lehký kufr. Ještě ráno měl pocit, že ani ten největší nebude stačit. Teď ho držadlo netlačilo do prstů a mohl se za chůze dívat na cestu.

U potoka si naplnil hrneček. Plechová hvězda v kufru tiše zacinkala o dřevěnou přepážku. Vilém ji posunul na utěrku, aby se zbytek cesty vezla pohodlněji. Pak pokračoval vzhůru.

Cesta stoupala mezi kameny. S každou zatáčkou bylo chladněji. Vilém se nejprve oblékl do kabátu, pak si nasadil čepici. U severní jeskyně našel pod skálou sníh. Suchý, studený a pevný.

Položil na něj plechovou vykrajovačku, naplnil ji sněhem a přitiskl dlaní. Když plech zvedl, ležela před ním hvězda s pěti ostrými cípy.

Král ji přenesl na kamennou polici hluboko v jeskyni. Vedle ní položil prázdný hrneček a přes suchý kufr přehodil utěrku. Měl tam stolek, místo k sednutí a první ozdobu.

Hvězda nekapala.

Vilém si konečně oddechl. Potom se venku rozhlédl po dalším sněhu. Na malého psa ho bylo dost. Tentokrát začal rovnou čtyřmi nohami.