Sob a místo pro polární záři

Sob Oskar měl oblíbený kopeček, ze kterého viděl celou zasněženou dolinu. Jednoho večera tam zahlédl zelený pruh světla. Vlnil se vysoko mezi hvězdami a potom zmizel, jako když někdo pomalu složí průsvitný šátek.

Oskar běžel domů tak rychle, až mu sníh vyletoval za zadníma nohama.

„Zítra to musíte vidět taky!“ vyprávěl sestře Olze a zajíci Filipovi.

Babička sobice odložila do košíku poslední suchou větvičku.

„Polární záře není lucerna, kterou si rozsvítíme na přání,“ řekla. „Někdy se ukáže, někdy ne. A když ji zakryjí mraky, neuvidíme ani kousek.“

Oskar přikývl. Jenže záře byla tak krásná, že už v duchu viděl všechny kamarády, jak sedí na kopečku a dívají se vzhůru. Rozhodl se aspoň připravit tu nejpohodlnější vyhlídku. Oblohu nachystat nemohl, ale kopeček ano.

Ráno s Olgou našlapali ve sněhu širokou pěšinu. Filip měl malé tlapky, a tak mu Oskar několikrát prošel obtížnější úsek. Na vrcholu udupali místo na sezení. Babička jim půjčila dvě staré kožešinové podložky a tlustý pruh plsti.

Oskar pověsil na nízkou větev lucernu. Vedle ní postavil ještě jednu, aby vyhlídka vypadala slavnostně. Potom se vrátil pro malou třetí. Tři lucerny zářily do sněhu jako zlaté důlky.

„Tady nás najde i ztracená vločka,“ pochválil si to.

Filip přinesl šišku na zkoušku. Položil ji na podložku a sám si sedl vedle. Ze svého místa však místo oblohy viděl hlavně Oskarova záda.

„Já mám výhled na soba,“ oznámil.

Oskar si poposedl. Filip se přesunul za něj a znovu viděl soba.

„Pořád stejný program.“

Olga odtáhla jeho plstěný pruh na přední okraj udupaného místa. Tam před Filipem nikdo neseděl a kopeček se svažoval dolů. Oskar s Olgou si položili podložky o kus výš. Teď mohli všichni vzhlédnout, aniž by někomu v cestě překážely parohy.

Ještě před setměním šli vyzkoušet cestu zpátky. U jednoho smrku se pěšina rozdvojovala. Filip se automaticky vydal nalevo, kde cesta vypadala širší, ale tam byly hluboké závěje. Oskar na správnou odbočku položil tři suché větvičky a Olga vedle nich udělala do sněhu velký otisk kopyta. Od lucerny na kopečku bylo na značku dobře vidět. Při návratu už Filip odbočil bez zaváhání a za správným směrem se mu spokojeně pohupoval ocásek.

K večeru přišla babička s uzlíkem sušeného mechu na zobání. Nad kopcem pluly šedivé mraky. Oskar je sledoval tak přísně, až se Filip zeptal, jestli je chce pohledem odtlačit.

„Aspoň kousek bych potřeboval,“ přiznal Oskar.

Uvelebili se. Záře nepřicházela. Lucerny osvětlovaly všechny tváře, podložky i mech, ale obloha za nimi byla tmavá a prázdná. Oskar se díval na místo, kde včera zahlédl zelený pruh. Dnes tam neviděl skoro ani hvězdy.

Babička vstala a jednu lucernu přesunula za sněhový hrbolek na cestě. Další dvě zhasla.

„Na pěšinu pořád vidíme,“ řekla. „Tady nahoře zkusíme chvíli tmu.“

Oskarovi se nejdřív zdálo, že zmizelo úplně všechno. Pak začal rozpoznávat tmavou čáru lesa. Nad ní se objevily dvě hvězdy v mezeře mezi mraky. Vedle nich třetí. Sníh už nebyl zlatý, ale bledě modrý.

„Hvězdy tu byly i předtím?“ zašeptal Filip.

„Byly,“ řekla babička. „Jen si oči potřebovaly zvyknout.“

Pořád to však nebyla zelená záře. Olga se začala ošívat. Podložka jí sjela pod zadní nohy a všichni při hledání správného místa trochu promrzli. Oskar jim nasypal mech na společnou plochou kůru. Sám na něj neměl chuť.

„Možná jsem vás sem neměl zvát,“ řekl.

Filip se zakousl do svého kousku. „Takhle pěkně jsem ti na záda ještě nikdy nekoukal.“

Olga se rozesmála. Oskarovi také cukly koutky. Babička navrhla, že počkají, než měsíc vykoukne zpoza nejvyššího smrku. Když se do té doby nevyjasní nebo jim začne být zima, vrátí se domů. Vyhlídka jim zůstane i na jiný večer.

Oskar přestal kontrolovat jediný prázdný pruh oblohy. Sledoval Filipovy uši, které se při každém vzdáleném zapraskání natočily jinam. Poslouchal šustění sněhu ve větvích. Pak si všiml, že za lesem přibyla další hvězda a další. Mraky pomalu odplouvaly.

Mezi nimi se objevil slabý bělavý oblouk. Oskar otevřel pusu, ale ještě nic neřekl. Díval se dál. Oblouk zezelenal a protáhl se přes půl nebe.

„Teď,“ vydechl.

Olga zvedla hlavu. Filip si sedl výš na přední tlapky. Zelený pruh se rozvlnil, zeslábl a o kus dál vyrostl znovu. Nikdo nemusel vstávat ani hledat nové místo. Malý zajíc viděl stejně dobře jako sobi.

Záře netrvala dlouho. Když se měsíc objevil nad smrkem, zbyly po ní zase jen hvězdy. Oskar posbíral podložky. Olga přinesla lucernu a Filip se vydal první po udupané pěšině.

„Zítra zase?“ zeptal se Oskar.

„Podíváme se, jaká bude obloha,“ odpověděla babička.

Oskar se naposled ohlédl na kopeček. Byl prázdný, tichý a připravený na příští večer. Po pěšině před ním šlapala Olga s lucernou a Filipovy dlouhé uši se střídavě nořily do jejího světla.