Sova a popletené dobrou noc

Sovička otevřela oči právě ve chvíli, kdy se nebe začalo barvit do fialova. Protáhla křídla, uhladila si peří a rozhlédla se po lese. „Dobré ráno!“ zahoukala na veverku. Veverka vykoukla z dutiny, na hlavě chomáček mechu. „Ráno?“ podivila se. „Já jdu právě spát.“

Sovička se podívala na oblohu. Slunce se skutečně chystalo pryč. Pro ni však všechno začínalo. Z trávy se ozývali cvrčci a mezi kmeny se poprvé dala rozeznat její oblíbená úzká pěšina. „Asi jsem se spletla,“ zamumlala. Odletěla o větev dál a zkusila to znovu, tentokrát potichu.

„Dobrý večer.“ Veverka už neodpověděla. Schoulila se v dutině a přetáhla si ocásek přes čumáček. Sovička byla zvyklá, že se po pozdravu ještě chvíli povídá. Rozhodla se počkat. Čekala na větvi, pozorovala dutinu a sem tam velmi tiše zahoukala, jestli už veverka nechce ven.

Nakonec z dutiny vykoukl jeden ospalý čumáček. „Ty mi něco potřebuješ říct?“ „Jen jsem tě chtěla pozdravit.“ Veverka si promnula oči. „To je milé. Ale teď opravdu potřebuji zavřít oči. Celý den jsem nosila oříšky.“ Sovička přikývla. Vzpomněla si, jak sama spala, když ostatní ráno přeskakovali z větve na větev.

Našla hladký lístek a položila ho veverce k okraji dutiny. Nebyl na něm žádný vzkaz, jen maličká žaludová čepička. Veverka si do ní občas schovávala svůj nejoblíbenější oříšek. Dnes jí spadla pod strom. Sovička ji zvedla a přinesla zpátky, aniž musela kamarádku znovu budit.

„Hezké spaní,“ zašeptala do listí. Potom přeletěla nad pěšinu. Potkala netopýra, který právě vyrazil za svým večerem. „Dobré probuzení!“ zavolala sovička. Netopýr se v letu obrátil. „Tobě taky!“ Za sovími zády se v dutině veverka přitulila k ocásku. Ráno najde čepičku a pozná, kdo ji tentokrát pozdravil docela potichu.