Tkadlena a svetr, kterým táhlo

Lesní tkadlena bydlela v chalupě, kde se dveře zavíraly na dřevěný kolíček a okna na přání. Kdo řekl „prosím, ještě otevřené“, mohl u nich sedět třeba do večera. Nebylo to však jediné kouzlo v chalupě.

Jednou za rok, když opadaly poslední bukové listy, tu dostal vítr na tři dny hlas. Mohl mluvit jenom u tkalcovského stavu. A mohl si tam objednat jediný kus oblečení. Když se mu nelíbil, musel ho s tkadlenou předělat. Druhý na výměnu kouzlo nedovolovalo.

Ela o tom věděla od babičky, ale ještě nikdy vítr neslyšela. Letos jí tkadlena dovolila pomáhat. Dívka navinula meruňkovou nit na cívku a postavila ji na stůl. Zelené nitě už byly napnuté ve stavu vedle sebe jako úzká pěšinka.

Vtom zvenku přiletěl poslední bukový list. Překulil se po parapetu a zůstal ležet u cívky.

„Je mi zima na záda,“ ozvalo se od stavu.

Ela se otočila. Nikdo tam nestál.

„Větroušku,“ pozdravila tkadlena, „to říkáš každý rok.“

„A každý rok mám pravdu. Letos prosím svetr.“

Ela vytáhla nejměkčí zelenou vlnu. Sama měla ráda, když se do svetru mohla schovat až po bradu. Větroušek bude určitě chtít totéž. Začala s tkadlenou protahovat nit střídavě nad a pod napnutými vlákny. Každou řadu přirazila hřebenem k předešlé, aby nezůstala ani skulinka.

Látka rostla pomalu. Vítr zatím venku proháněl listy a občas nakoukl oknem. Ela mu ukázala hustý zelený kousek.

„To je pěkná stěna,“ prohlásil.

„To jsou záda tvého svetru!“

Větroušek do látky foukl. Ta se vyboulila jako malá plachta. Nitě pevně držely. Ela měla radost, jak je dobře utkala.

Vítr radost neměl. „Já se tam nevejdu.“

„Vždyť ještě není celý.“

„Ale ani potom. Já musím proudit skrz. Když se přede mnou všechno zavře, zůstanu venku.“

Ela pustila hřeben. „Tak ti prostřihneme dveře.“

Tkadlena se usmála. „Než vezmeš nůžky, zkus se zákazníka zeptat, kudy přesně chce projít.“

Větroušek zavanul pod Elin rukáv. Zašimral ji na lokti a vyletěl u krku. Ela si rukáv honem podržela.

„Tudy,“ řekl. „Jenže současně taky vedle a nahoře a všude. Jsem vítr, nemám jen jedny nohy.“

Ela se musela zasmát. Zkoušela si představit Větrouška se stovkou bot. Těmi by po chalupě nadělal rámusu.

Dala mu zkusit samotné volně napnuté nitě. Profoukl mezi nimi tak hladce, že ani nezašustily.

„Tohle je výborné! Ale za nic se to nechytá,“ poznamenal. „Kde mám rukávy?“

Ela si položila na kolena upletenou šálu. Mezi jejími oky byly malé mezery. Tkaní sice nebylo totéž co pletení, ale mezery by přece dokázaly udělat i ve stavu.

„Chci zkusit řidší řádky,“ řekla. „Ať se má čeho dotknout, ale nemusí zůstat za dveřmi.“

Musely ovšem použít původní vlnu. Ela s tkadlenou opatrně vytahovaly poslední řady. Nebylo jí příjemné rozebírat něco, na čem tak dlouho pracovala. Po každé vytažené niti se dívala na zmenšující se zelený obdélník.

„Vždyť je to moje první opravdová látka,“ řekla potichu.

Tkadlena jí podala cívku. „A pořád bude. Jenom v ní bude víc místa.“

Druhý den už Ela nezatloukala řádky tak těsně. Mezi některými nechala proužek vzduchu a tkadlena jí ukázala, jak nitě uchytit, aby se neposouvaly. Hotovou látku sešily do jednoduchého svetru. Krátké rukávy trčely do stran a široká oka se proti oknu prosvětlila.

Ela si ho podržela před obličejem. Skrz hustý první kousek látky by neviděla vůbec nic. Tímhle svetrem viděla tkadlenu, okno i holý buk za ním. „Vypadá jako les po listí,“ řekla. Tkadlena se postavila za látku a zamávala skrz oka. Ela jí zamávala zpátky. Poprvé už nelitovala, že husté řady rozebraly. Teď dokonce viděla místo, kudy by mohl Větroušek vykukovat. Ne jedno okno, ale spoustu malých, a žádné z nich by za sebou nemusel zavírat.

Větroušek se k němu přihnal tak rychle, až meruňková cívka spadla ze stolu. Ela ji zachytila pod židlí.

„Pomalu, je to zkouška!“ zavolala.

Vítr zeslábl. Svetr se mu zvedl naproti, ale nevyletěl z Eliných rukou. Vzduch proudil mezerami a látka se přitom jemně vlnila. Ela pustila jeden rukáv, pak druhý. Větroušek podržel oděv v průvanu před stavem.

„Nehřeje jako můj,“ řekla Ela nejistě.

„Mě hřeje, že mi vlna šimrá záda,“ odpověděl vítr. „A vidíš? Pořád můžu dál.“

Třetí den už měl Větroušek hlas jen do západu slunce. Požádal Elu o poslední maličkost. Chtěl malou meruňkovou smyčku na kraji, aby mu svetr tkadlena mohla pověsit, až bude bezvětří. Ela ji přidala ze zbytku nitě.

Potom Větroušek odletěl. Nad loukou se chvíli vlnila řídká zelená látka, jako by někdo vyvěsil prapodivného draka. Pak zmizela za buky.

Večer se svetr vrátil na kolíček u otevřeného okna. Visel klidně a docela prázdný. Ela opatrně prostrčila jedním okem prst. Zvenku přiletěl nepatrný vánek a pohladil ji po nehtu.

Větroušek už mluvit nemohl. Ale rukáv se ještě jednou maličko uklonil.