Toník a hodiny, které ztratily poledne

V dědečkově hodinářské dílně tikalo všechno kromě židlí. Toník si někdy myslel, že i židle jen čekají, až se nikdo nebude dívat. Nejraději měl veliké dřevěné hodiny s mosazným zvonkem nahoře. Každé poledne odbily dvanáctkrát a dědeček odložil lupu. „Tak co, hodinářský pomocníku, přestávka?“ Toník přikývl. Jeho úkolem bylo zavřít krabičku s knoflíky, které v dílně zastupovaly peníze při hře na obchod.

V pondělí se velké hodiny vrátily z opravy dřevěné skříně. Dědeček je přinesl zabalené v dece. Na stole rozložil šroubovák, měkký štěteček a malou dřevěnou podložku. Měla tvar klínku a na konci krátkou modrou nit. „To je cestovní zarážka,“ vysvětlil Toníkovi. „Aby kladívko za jízdy necinkalo o zvonek.“ Potom hodiny prohlédl a zavěsil na jejich obvyklé místo.

Toník už se těšil na úterní poledne. V předsíni dílny totiž voněly bramborové placky, které dědeček přinesl v krabičce. Seděl u okna a stavěl knoflíkový obchod. Když se paní pekařka naproti objevila ve dveřích, schovala venkovní košík a obrátila cedulku, Toník se narovnal. Tohle dělávala před polední přestávkou. Čekal na první bim. Jenže ze zdi znělo pořád pouze tik, tak.

„Hodiny ztratily poledne,“ oznámil. Dědeček zvedl hlavu. „Copak se zastavily?“ Toník se podíval na ručičky. Velká stála nahoře. Malá taky. Pod nimi se kývalo kyvadlo. „Nezastavily. Ale neřekly nám, že máme jíst.“ Dědeček vytáhl kapesní hodinky. Také ukazovaly dvanáct. „Poledne neztratily,“ řekl pomalu. „Ztratily hlas. To budeme muset rozlišit.“

Nejdřív se najedli. Toník si však odnesl ke stolu papír a nakreslil hodiny s otevřenou pusou. Vedle nich udělal prázdnou bublinu. Dědeček obrázek prohlédl. „Výstižné.“ Toník do bubliny přidal otazník. Na druhou stranu papíru nakreslil košík paní pekařky. „Ona věděla, že je poledne.“ „Má svoje hodiny,“ připomněl dědeček. „Dobrá první stopa. Ale před opravou si ověříme, co ty naše opravdu dělají.“

Po jídle si Toník přisunul židli tak, aby viděl na ciferník. Dědeček přitom opravoval malý budík. Toník se nesměl dotýkat rozebraných věcí na pracovním stole, měl ale svou vlastní podložku s kostkami a knoflíky. Položil na ni červený knoflík. „To bude začátek pozorování.“ Dědeček se podíval na hodinky a řekl mu, kdy přidat další. Za chvíli byly na podložce čtyři knoflíky.

Velká ručička nástěnných hodin se mezitím viditelně posunula. Toník to porovnal se svou první kresbou. „Jdou dopředu.“ Dědeček přikývl. „A ukazují stejně jako moje hodinky.“ Toník pod košík nakreslil druhou stopu: čtyři knoflíky a šipku. Nebylo tedy potřeba hodiny popohánět ani natahovat. Tikaly a ukazovaly čas, jen se od nich neozvalo slavnostní zvonění.

Třetí stopa přicházela vždycky v jednu. Zastavil se tu pan knihovník, když nesl vrácené knihy z vedlejšího domu. Dědeček mu v ten čas chystal opravené hodinky. Toník čekal u okna. Sotva spatřil knihovníkovu zelenou tašku, podíval se na velké hodiny. Minutová ručička se blížila nahoru. „Teď mají jednou zazvonit,“ zašeptal. Dědeček zvedl prst, aby se oba mohli zaposlouchat.

Tik, tak, tik, tak. A mezi tím docela maličké: ťuk. Toník natočil ucho. „Slyšel jsi?“ Dědeček přikývl. „Něco se tam pohnulo.“ Knihovník počkal ve dveřích. Toník mu to celé vysvětlil, včetně pekařčina košíku. „Takže čas mají,“ uzavřel knihovník. „Jen zpráva nepřišla nahlas.“ Toník nakreslil ke třetí stopě tašku a malé kladívko. To už nebyla prázdná bublina. Bylo v ní ťuk.

Když knihovník odešel, dědeček hodiny zastavil, sundal ze zdi a položil na měkkou podložku. Byly to staré natahovací hodiny, bez kabelu a bez baterií. Toník zůstal na své židli. Nástroje držel dědeček. Otevřel dřevěná dvířka a prohlédl zvonek i kladívko. „Zkusíme najít, kam se to ťuknutí schovalo.“ Slunce dopadalo na stůl a na mosazi udělalo žlutou skvrnku.

Toník si nejdřív myslel, že je zvonek prasklý. Jednou mu doma praskl kelímek na kostky a také potom divně chrastil. Dědeček zvonek opatrně sejmul a položil na stůl. Po prohlédnutí do něj lehce klepl dřevěným držátkem štětečku. Ozvalo se čisté cinknutí. Toník škrtl svůj nakreslený prasklý zvonek. „Ten mluví. Tak proč vevnitř ne?“ Naklonil hlavu, aby viděl vedle dřevěného rámu.

U kladívka visel docela maličký modrý koneček. Toník ho poznal. „Dědo, tvoje cestovní nit!“ Dědeček si nasadil lupu. Za rámem zůstala druhá zarážka, podobná té, kterou po vybalení položil na stůl. Tahle se mu při první prohlídce schovala. Dřevěný klínek bránil kladívku dosáhnout až ke zvonku. To místo zvonění jen tiše ťukalo do dřeva. „Sundal jsem jednu a druhou přehlédl,“ přiznal dědeček.

Zarážku vyndal a položil vedle první. Toník se na dvojici podíval. „Vypadají jako dvě malé boty.“ „A obě už cestu dokončily,“ souhlasil dědeček. Potom zvonek vrátil na místo. „Teď ještě neslavíme. Potřebujeme zkoušku.“ Opatrně připravil odbíjení tak, aby ho mohli společně poslouchat. Toník posunul svůj papír dál od stolu a narovnal se na židli.

Kladívko se pohnulo. Tentokrát zaznělo jasné bim. Toník nadzvedl ramena radostí. „Má hlas!“ Dědeček však ještě chvíli sledoval chod hodin. Pak je pověsil na zeď a porovnal čas s kapesními hodinkami. Toník mezitím donesl prázdnou krabičku od knoflíků. Obě zarážky vložil dovnitř a navrch položil obrázek malých bot. Krabičku dědeček uložil mezi věci pro převážení hodin.

Ve středu přišel Toník do dílny znovu. Měl krátké hnědé vlasy pečlivě učesané, ale u okna si do nich hned promnul ruku. Nechtěl nic propásnout. Pekařka uklidila košík. Velká ručička šplhala k dvanáctce. Dědeček odložil štěteček a podíval se na kapesní hodinky. Tentokrát neřekl ani slovo. Oba poslouchali. Bim. Bim. Bim. Toník přidával za každým úderem jeden knoflík.

Po dvanáctém zvuku měl na podložce pořádnou řadu. Zavřel krabičku svého obchodu. „Přestávka, pane hodináři.“ Dědeček se uklonil. „Děkuji za oznámení.“ Toník ještě přikreslil do bubliny na včerejším obrázku veliké BIM. Dvě cestovní boty odpočívaly v krabičce a hodiny nad nimi pokojně tikaly. Židle nevydala ani zvuk. Toník si ale pro jistotu sedl na druhou.