Veverka a most ze tří prken

Veverka Zrzečka měla na jednom břehu potůčku domeček a na druhém tři malá jablka. Našla je pod lesní jabloní, právě když se zvedl podzimní vítr. Jedno chtěla upéct, druhé schovat a třetí sníst hned. Jenže při představě pečeného jablka usoudila, že raději upeče všechna.

Sama potůček snadno přeskočila. S kulatými jablky to bylo horší. Sotva si jedno přitiskla k bříšku, sklouzlo jí mezi tlapky do trávy. Voda byla mělká, ale studená, a Zrzečka si nechtěla namočit zásoby ani kožíšek. Sedla si na kořen a přemýšlela, až jí cukaly špičky uší.

„Půjčím ti vozíček,“ nabídl malý jezevec Matěj, který šel kolem. „Ten má přece kolečka,“ namítla Zrzečka. „Po vodě nepojedou.“ Matěj se podíval do potůčku a musel uznat, že je to závažná námitka. Vozíček tedy zatím zaparkoval pod kapradím, kde mu na dno napadalo žluté listí.

U starého dřevníku našli tři krátká prkna. Byla široká tak akorát pro jezevcův vozíček. Zrzečka první přitáhla ke břehu. Druhý konec však zůstal viset nad vodou. Druhé prkno bylo stejně dlouhé. Třetí také. Veverka je srovnala vedle sebe a zasmušile na ně pohlédla.

„Máme třikrát skoro most,“ řekla. Zkusila prkna posunout za sebe, jenže prostřední nemělo na čem ležet. Matěj je raději stáhl zpátky do trávy. Chvíli mlčeli. Z potůčku se ozývalo drobné klokotání a jeden žlutý list se uprostřed vody pořád točil na stejném místě.

Zrzečka už chtěla vyběhnout do větví a prohlédnout cestu přes koruny. Pak se zarazila. Sama by tudy prošla, ale vozíček ani Matěj ne. „Ty jsi nějak zticha,“ poznamenala. Jezevec ukázal na točící se list. „Tamhle voda do něčeho naráží. A o kousek dál taky.“

Zrzečka vyskočila na nízkou olšovou větev. Shora uviděla pod naplaveným listím dva placaté kameny. Rozdělovaly potůček na tři malé mezery. „Jsou tam schody!“ zavolala. „Jenže pro vodu,“ odpověděl Matěj. Přistoupil blíž a dlouhou spadlou větví odhrnul listí z jejich vršků.

Kameny byly veliké a pevně seděly ve dně. Matěj na ně dosáhl ze břehu a zatlačil. Ani se nepohnuly. Zrzečka mezitím přinesla šišku a na každém kameni s ní oškrábala kluzkou vrstvičku bláta. Poprvé toho rána bylo vidět, kam by se prkna mohla opřít.

Matěj přidržoval dřevo širokými tlapkami a Zrzečka z větve sledovala, jestli konce leží rovně. Jedno prkno vedlo od břehu na první kámen, druhé mezi kameny a třetí na protější břeh. Každá mezera teď byla kratší než prkno. Most zatáčel jako trochu hranatý červík.

Nejdřív po něm pomalu přešel Matěj bez vozíčku. Prkna se nehoupala. Potom převezl prázdný vozíček a Zrzečka do něj uložila jablka na měkké listí. Cestou zpátky šla vedle nákladu. Při každém malém drcnutí přidržela největší jablko, které se tvářilo, že by nejraději cestovalo samo.

Večer voněla veverčí kuchyň pečenými jablky. Matěj dostal to největší a Zrzečka dvě menší. Z okna viděli svůj klikatý most. „Tři prkna přece jen stačila,“ řekla veverka. Matěj foukl do horkého jablka. „A dva kameny.“ Zrzečka přikývla a odložila mu vedle talířku poslední křupavou slupku.