Vrba a tři ztracené lodičky

Rostu u malého rybníka v parku. Větve mám dlouhé až k hladině a pod vodou několik kořenů, o kterých vím jen já a kapři. Jsem vrba. Jednoho odpoledne ke mně přišly dvě děti s babičkou. Nesly tři papírové lodičky: žlutou, modrou a červenou.

Babička přivezla také vozík se svačinou. Na něm měla dlouhé hrábě na listí a mělký cedník upevněný na dlouhé dřevěné násadě. Dopoledne totiž uklízela zahradu. Vozík postavila pod mou korunu. Děti si sedly na suché molo, babička vedle nich, a spustily lodičky na vodu.

„Žlutá veze slunce,“ rozhodla holčička.

„Modrá zprávu pro ryby,“ řekl chlapec.

Červená dostala za úkol dovézt do přístavu slavnostní svačinu. Zatím byla prázdná, protože skutečné rohlíky zůstaly ve vozíku. Děti zamávaly a slabý vítr odnesl všechny tři lodičky pod mé větve. Tam se však jejich cesty rozdělily.

Žlutá se opřela přídí o hladký kořen blízko břehu. Modrá vplula do mělké kapsy mezi dvěma kořeny. Červenou zadržel dlouhý pruh spadaného listí. Nebyly daleko, ale z mola na ně nikdo nedosáhl.

„Ztratily se,“ vydechl chlapec.

Já je viděla všechny. Žlutou pod kulatým listem, modrou vedle odrazu mraku a červenou tam, kde se mi jedna větvička dotýkala vody. Nemohla jsem dětem ukázat prstem. Místo toho mi po hladině přeběhl stín, jak vítr pohnul korunou.

Děti se chtěly zvednout, ale babička jim nabídla každému půlku rohlíku. „Nejdřív zjistíme, kde jsou. Odtud je pěkně vidět.“ Posadily se tedy na lavičku na suchém břehu, kousek od okraje. Babička stála vedle nich. Společně hledali barvy mezi mými kořeny.

Žlutou našli první. Právě na ni dopadl pruh slunce a papír se rozzářil. Své slunce tedy dovezla, pomyslela jsem si. Jenom teď potřebovala obrátit.

Babička vytáhla z vozíku hrábě. Stála na rovné suché pěšině a dlouhou násadou dosáhla k hladkému kořeni. Hráběmi se dotkla vody vedle lodičky a pomalu ji odsunula do volného místa. Žlutá se otočila bokem a odplula kousek od kořene.

„Potřebujeme přístav,“ řekla holčička.

Babička odložila hrábě do trávy. Uchopila dřevěnou násadu cedníku a podržela jeho mělkou mističku těsně pod hladinou. Žlutá lodička se pomalu otočila a vklouzla dovnitř. Babička ji opatrně zvedla na břeh.

Děti ji převzaly, až když babička položila cedník na pěšinu. Žlutá měla mokré dno, ale špičku pořád vztyčenou. Postavily ji na suchý ubrousek u vozíku.

U modré se zatím objevila vodoměrka. Přeběhla kolem ní po hladině, zastavila se u špičky a zase odklouzala. „Už předala zprávu,“ zašeptal chlapec. Do kapsy mezi kořeny vedla úzká vodní cestička. Děti ji babičce ukázaly.

Babička přisunula cedník na násadě před ústí vodní cestičky a chvíli počkala. Jemný pohyb hladiny natočil modrou příď do volného místa. Babička ji mohla převzít, aniž se papír dotkl kořenů. Za chvíli odpočívala modrá vedle žluté.

Zbývala červená. Stále čekala za listím. Babička se ji nesnažila přetáhnout přes mokré listy. Na chvíli odložila cedník na břeh, hráběmi uvolnila volný konec listí a hrábě zase položila do trávy. Vznikla mezera. Zrovna zavanul vítr, moje větve zašustily a červená lodička se do mezery lehce posunula.

Děti čekaly s babičkou na pěšině. Babička přidržela cedník na násadě před červenou lodičkou. Ta do něj zvolna vplula a poslední plavba skončila.

Na suchém ubrousku dostala červená do středu drobeček rohlíku. Svačinu nakonec přivezla. Děti jedly pod mou korunou a všechny tři lodičky stály vedle sebe. Když odcházely, odnesly je opatrně ve vozíku. Mně zůstaly kořeny, stín a jeden kapr, který o zprávě pro ryby vůbec nic nevěděl.