Zahradnice a lusk se třemi hlasy

Jůla si na konci léta směla utrhnout poslední hrachový lusk. Visel až úplně dole, schovaný za suchým listem. Byl hnědavý, trochu zkroucený a při zatřesení v něm tři semínka zaťukala jako malinké korálky.

„Tenhle necháme na příští rok,“ řekla babička.

Jůla ho položila do prázdné mističky na okně. Sotva se však otočila, z mističky se ozvalo:

„Já chci okno!“

„Já pevnou oporu!“

„Já místo u vody!“

Jůla se vrátila. Lusk se maličko zachvěl.

„Vy mluvíte?“ zašeptala.

„Jenom dokud jsme pohromadě v lusku,“ odpověděl první hlas. „Jak se rozdělíme do hlíny, budeme obyčejný hrášek. Neumíme ani vyrůst dřív než jiná semínka.“

„Tak proč mluvíte?“

„Aby bylo slyšet, co bychom rádi,“ zabručel třetí hlas. „Dokud máme čím.“

Jůla přinesla mističku babičce. Ta si nasadila brýle a prohlédla lusk ze všech stran.

„Takové návštěvníky jsem ještě neměla,“ řekla. „Ale podzimní setí tady v chladu by se jim moc nelíbilo. Napřed přezimují v suchu a na jaře uvidíme.“

Jůla si přitáhla stoličku k pracovnímu stolku a vytáhla papír. Nakreslila tři kolečka. K prvnímu přimalovala okno, ke druhému vysokou tyčku a ke třetímu rybníček.

„Takhle?“ zeptala se lusku.

„Krásné!“ odpověděly hlásky.

Jenže zahrada neměla rybníček. Okno bylo vysoko nad dlážděným dvorkem a nejvyšší tyčka podpírala rajče, které ještě neslo plody.

Jůla se nenechala odradit. Z krabičky udělala prvnímu hrášku pokojík na parapetu. Druhému přinesla do pokoje rovnou násadu od koštěte. Třetímu nalila vodu do sklenice.

„Tam mám vyrůst?“ zděsil se třetí hlas.

„Chtěl jsi vodu.“

„U vody. Ne v ní. Nejsem polévka!“

Z druhé strany lusku se ozvalo zasmání. Jůla se zasmála také. Pak vrátila koště na chodbu a vodu nalila do konve. Tři obrázky přilepila na krabičku, do které babička uložila suchý lusk. Během podzimu se k nim chodila dívat.

Někdy měl hrášek chuť vyprávět. Jindy mlčel celý týden. Jůla si k nim jednou položila ucho a slyšela jen kutálení semínek. Napadlo ji, jestli už hlasy nezapomněly mluvit. Pak se zevnitř ozvalo ospalé:

„Ještě ne. Ještě spíme.“

Když napadl sníh, kreslila Jůla záhony do sešitu. Na jaře si obrázky odnesla do zahrady. Babička ji poslala podívat se, kam přes den svítí slunce. Jůla ráno položila na tři vybraná místa kamínky a odpoledne se vrátila. Jeden ležel pořád ve stínu přístřešku, druhý u vrat, přes která chodila celá rodina. Třetí zůstal u sudu na dešťovou vodu.

„Tady by nás někdo zašlápl,“ řekl hrášek, když mu Jůla popsala vrátka.

Jůla přeškrtla druhé místo v sešitě. U jižní zdi však objevila slunný pruh hlíny, kde dřív stál starý truhlík. Babička jí půjčila motyčku. Společně půdu nakypřily a přidaly kompost. Připravená řádka byla krátká, ale vešla se vedle ní i úzká pěšinka.

Nad jedním koncem se lesklo okno zahradního domku. Poblíž druhého stál sud. Jůla přiložila k řádce prut a zkusila, jak pevně drží v zemi. Prut se hned skácel.

„To by se mnou jelo k zemi,“ poznamenal druhý hlas.

Babička ukázala Jůle, jak udělat oporu ze tří prutů svázaných nahoře. Tentokrát se žádný neviklal. Jůla mezi nimi natáhla provázky, kterých se rostlinky později zachytí.

Před setím vzala lusk na dlaň.

„Okno je na kraji záhonu. Opora vede podél celé řádky. Vodu přinesu ze sudu v konvi,“ řekla. „Nemusíte bydlet každý na jiném konci zahrady.“

Z lusku se ozvalo spokojené zašustění. Jůla ho opatrně otevřela. Vypadly tři suché hrášky. Jeden měl malou jamku a druhý byl nepatrně větší. Třetí vypadal úplně obyčejně. Už neřekly ani slovo.

Jůla je zasadila do připravené řádky. Na konec zapíchla prázdný lusk jako značku, ale babička ho později schovala před deštěm do domku. Vedle záhonu nechaly dřevěný kolíček.

První den se nestalo nic. Ani druhý. Jůla chodila půdu prohlížet, zalévala podle potřeby a v sešitě si dělala malou zelenou čárku za každou návštěvu. Až po mnoha dnech se ukázaly první výhonky. Potom přibyly lístky a jemné úponky se zachytily provázků.

Jednou ráno našla dva výhonky nakloněné k sobě. Oba se natahovaly po stejném provázku. Jůla si vzpomněla na tři hlasy, které chtěly každý něco jiného. Přidala proto ještě jeden provázek o kousek vedle. Rostlinky nenarovnávala silou. Počkala několik dní a nový úponek se zachytil tam, kam potřeboval. Od okna se v listech odráželo slunce a voda ze sudu dělala v suché půdě tmavé kolečko. Záhon se postupně měnil v malou zelenou stěnu.

Za další týdny Jůla uviděla květy. Nechala si od babičky ukázat, kde po nich vyrůstají nové lusky. V létě jeden rozloupla přímo u záhonu. Uvnitř bylo šest hrášků.

Jůla přiložila ucho. Ticho.

„Tady už je všechno domluvené,“ pošeptala a jeden hrášek ochutnala. Byl sladký. Zbylé odnesla v dlani babičce a cestou je pro jistotu spočítala ještě jednou.