Zajíček a první sněhová stopa

Když zajíček Vítek ráno vystrčil čumáček, zahrada byla bílá. Sníh ležel na záhonech, na lavičce i na červených dřevěných vrátkách. Vítek si prohlédl své krémové tlapky. Dnes udělá první pořádnou sněhovou stopu a zavede po ní babičku až ke krmítku.

Jenže u vrátek už někdo prošel. Vítek se zastavil s jednou tlapkou ve vzduchu. Ve sněhu byly drobounké důlky, vždycky několik blízko sebe. Vedle nich se táhla tenká klikatá čára. A o kousek dál ležel široký otisk, jako by si tam někdo na chvilku položil malý polštář.

Vítek opatrně obešel stopu. Za sloupkem zahlédl červenou pletenou rukavici. Poznal babiččinu: na palci měla bílou záplatu. Když večer sypala ptáčkům, zastrčila si ji za vrátka. Teď z rukavice vykukovalo jediné zrnko ovsa. „Babičce asi v noci utekla ruka,“ zašeptal Vítek a hned se vlastnímu nápadu zasmál.

Doběhl pro babičku. „Někdo má maličké nohy a velikánské břicho,“ oznámil. „To břicho občas odpočívá ve sněhu.“ Babička si přitáhla šálu. „Tak se na toho odpočívajícího podíváme.“ Vítek ji vedl po svých čerstvých stopách. U vrátek se oba sklonili, až se jim skoro dotkly uši.

„Mohla by to být sýkorka?“ zeptal se Vítek. Babička ukázala pod krmítko. Ptačí stopy tam měly tenké prstíky jako malé rozvětvené větvičky. Tajemné důlky u vrátek byly kulatější. Vítek porovnal obě místa a zavrtěl hlavou. Sýkorce by navíc ta dlouhá čára za patami překážela při létání.

Pak zkusil vedle stopy udělat otisk ocáskem. Musel se přitom tak podivně zkroutit, že se svalil na bok. Ve sněhu po něm zůstal chlupatý důlek. „Zajíček to taky nebyl,“ usoudil ze země. Babička mu pomohla vstát a smetla mu sníh ze zad.

Zpod vrátek se ozvalo tiché funění. Rukavice sebou škubla. Pak znovu. Za jejím okrajem se objevil šedý čumáček. Myška držela lem v zoubcích a couvala k mezírce pod plotem. Za ní kreslil ocásek do sněhu tenkou čáru. Rukavice po každém zatažení udělala širokou mělkou rýhu.

„To jsi ty!“ vydechl Vítek. Myška pustila pletený lem. „A kdo by to měl být?“ „To jsme právě zjišťovali.“ Myška si otřela čumáček. Pod krmítkem našla rozsypaný oves. Chtěla ho odvézt do sucha, ale v tlapkách unesla vždycky jen pár zrnek. Rukavice jí připadala jako výborné sáňky.

Vítek nahlédl dovnitř. Na dně se opravdu leskla hromádka ovsa. „A proč jsou někde tak hluboké dolíčky?“ „Tam jsem zabrala,“ vysvětlila myška. Ukázala jim, jak zapře zadní tlapky a zatáhne. Rukavice poskočila a ve sněhu přibyla další skupinka otisků. Vítek se rozzářil. Teď už uměl přečíst celý kousek cesty.

Babička přinesla z kůlny nízkou dřevěnou mističku. Společně do ní přesypali oves a zasunuli ji pod stříšku myšího domečku za plotem. Rukavici babička vyklepala a navlékla si ji. Bílá záplata na palci byla mokrá, ale uvnitř nezůstalo ani zrnko.

Potom Vítek konečně zavedl babičku ke krmítku po vlastní stopě. Vedla trochu oklikou kolem místa, kde upadl. „Tady odpočívalo to velikánské břicho?“ zeptala se babička. Vítek se podíval na svůj chlupatý důlek a přikývl. „Tenhle už poznám úplně bezpečně.“